Tak já tam vážně nebudu! A tak jsem se těšila! Jak mě nabije energií a jak uvidím hudební legendu, kterou miluju od doby, co jsem začala brát hudební rozum. V kanceláři je horko, venku ještě větší. Ventilátor jede naplno a v některých momentech se přistihuju, jak se za svým pracovním stolem kymácím do rytmu jeho pravidelného otáčení. Teď bych si dala drink, aspoň jeden… Ale jsou teprve dvě odpoledne, to není čas na drink.
A v tom se otevřou dveře a do mé kanceláře vstupuje kolega Lukáš a hlásí, že bychom si v tom pařáku mohli vzít notebooky a jít „dělat“ někam na zahrádku nebo někam pod klimatizaci… Buď je telepat, nebo se síla mé myšlenky přenesla přes dvě tlusté zdi až do jeho hlavy. Neváhám. Vyrvu šňůru ze zásuvky a jdeme! Cesta do našeho oblíbeného podniku nám trvá tramvají asi 20 minut, takže než se naděju, mám před s sebou drink. Skutečný. Nealkoholický. Zapomněla jsem říct, že nepiju. Asi po hodině práce prokládané skvělými limonádami s ovocem, které tak honosně nazývám drinky, se zvedáme a odcházíme. Pro dnešek stačilo.
Hned, když vyjdeme na ulici, přepadnou mě dva silné pocity. Zaprvé, je tak velké horko, že se budu s povděkem plazit kolem starých pražských domů. Jejich silné zdi i v tom největším horku udrží chlad a v kombinaci z vlhkostí, která z nich vychází, je to báječné osvěžení. Na ulici navíc jediné. A za druhé, já tam fakt nebudu! Celý rok se těším, v rádiu o tom melu posledních týdny pořád do kola a nebudu tam. Ještě teď mi v hlavě zní hlas výherkyně, díky které jsem málem rozbila naše studiové sluchátka, když jsem je po jejím výkřiku radosti rychle strhla z uší a nechtěně odhodila na zem. Pořád jsme v jedné ze starých uliček za Národním divadlem a z mých myšlenek na dnešní večer strávený u televize, mě vytrhuje až angličtina. Naproti nám jdou dvě dámy, jedna má v ruce mapu a snaží se druhé vysvětlit, kam by teď měly zahnout, aby se dostaly do jejich hotelu. Obě mají tmavé brýle, kraťasy, a když procházejí, poznám ji! Ta vlevo je přece jedna z mých nejoblíbenějších hollywoodských hereček! To snad není možné!! V několika milisekundách se odehraje téměř filmová setkávačka. Já nejsem schopna slova a jen něco mumlám a přitom se střídavě, jako na tenisu, dívám na Lukáše a na ni. Ona si pravou rukou jen lehce stáhne brýle ke špičce nosu, podívá se na mě a s tím nejskromnějším tónem v hlase řekne: „Hello“. Já se ještě chvilku ohlížím, zvednu pravou ruku na pozdrav, i když asi to vypadá, že si chci na kočičích hlavách stopnout taxi, a než se naděju, je pryč.
„Co blbneš?“, ptá se Lukáš.
„Tys ji neviděl?“
„Koho? Tu bábu?“
„Jakou bábu! To bylo Susan Sarandon!“
„A to mi chceš říct, že ti Susan Sarandon právě řekla AHOJ?“
„Taky tomu nevěřím! Asi jsem dnes byla jediná, kdo ji v Praze poznal, tak chtěla být milá nebo je prostě jen slušně vychovaná. Já nevím…“
Ať už byl důvod toho, že mě sama od sebe pozdravila držitelka Oscara jakýkoliv, tento zážitek mě okamžitě přivedl na myšlenku, že dnešní odpoledne nemůže končit takhle. Přece teď nepojedu domů!
„Co kdybychom se šli ještě někam projít. Jen centrum. Staromák, Příkopy.. “, ptám se Lukáše a je mi jasné, jaké odpovědi se mi dostane.
„Ty si ale náplava, viď! Copak? Myslíš, že nás někde za rohem čeká další Hollywood? He he!“
Tak nic. Zase se přilepím ke chladivé zdi a vracím se k myšlenkám na to, jak tam dnes večer opravdu nebudu. Dostalo se tam 15 tisíc lidí, jen já ne. Týdny, možná měsíce hlásám do mikrofonu, že to bude hudební událost roku, ale když jdu koupit vstupenky, překvapivě se dozvídám, že nejsou.
Takže mě fakt čeká večer u televize a ráno si můžu v novinách přečíst, jak to bylo skvělé.
Druhý den ráno v kanceláři opravdu otevírám noviny a namísto recenze na mě křičí titulek:
BRUCE SPRINGSTEEN SEDĚL CELÉ ODPOLEDNE NA STAROMÁKU A NIKDO HO NEPOZNAL!
Ano. Nejen, že jsem se díky vlastní blbosti nedostala na jeho koncert, ale dokonce jsem byla celé hodiny asi kilometr vzdušnou čarou od velkého BOSSE a nic jsem s tím neudělala! Katastrofa! V článku, pod velkou fotkou mistra na Staroměstském náměstí se psalo, že až po dvou hodinách si k němu na lavičku přisedl americký turista, se kterým potom Bruce odešel na české pivo.
Klidně jsem to mohla být já. A i když nepiju, to pivo bych si s ním určitě dala 🙂
To fakt nevymyslíš 🙂