V roce 1974 se skupina Moody Blues po prodeji několika miliónů kusů jejich osmého alba Seventh Sojourn dohodla, že ponorka mezi členy už je nesnesitelná a že než by se rozhádali, dají si raději na několik let pauzu a oddechnou si. Během této čtyřleté pauzy vydali všichni úspěšné sólové desky, ale všechny zastínilo album a singl, na kterém se podíleli dva z nich.
Justin Hayward a John Lodge byli z pohledu členství v kapele nejmladšími. Přišli do ní až po sérii prvních hitů, ale byla to právě Haywardova Nights In White Satin, která v roce 1967 kapelu znovu nakopla a prakticky určila její styl na mnoho dalších let. Hayward: „Byl jsem pod tlakem firmy Decca, abychom něco vydali. Tak jsem se sebral a odjel do Ameriky za Mikem Pinderem (klávesista Moody Blues, pozn.), jen my dva. Ale přijeli za námi taky náš producent Tony Clarke a John Lodge. Mike si mě vzal stranou a řekl mi, že na tom s nimi nechce dělat a že končí. Takže jsem zbyl já s Johnem a Tonym a tak vzniklo album Blue Jays.“
Na natáčení si pak přizvali studiové muzikanty včetně smyčcového kvarteta. Během nahrávacích sessions pak trošku bokem vznikla i písnička Blue Guitar. Napsali ji Justin s Johnem společně, ale k nahrávání si pozvali kamarády z kapely 10cc, se kterými Moody Blues předtím byli na turné (Hayward také kapelu později inspiroval k jejich hitu Dreadlock Holiday). Blue Guitar na album nakonec nezařadili, ale vydali ji jako doprovodný singl v roce 1975. A byl z toho úspěch, jaký je všechny překvapil, protože singl vyskočil do první desítky britské hitparády, což se Moody Blues podařilo naposled v roce 1970 s hitem Question.
Firma na výrobu kytar Gibson tehdy s Justinem Haywardem velmi spolupracovala (Hayward dokonce navrhl jeden z typů Gibsona 335) a po úspěchu Blue Guitar (Modrá kytara) mu jako překvapení během jednoho koncertu předali speciálně pro něj navrženou modrou kytaru Gibson ES-335: „Slyšeli Blue Guitar a náš výtvarník Phil Travers, který dělal obaly desek Moody Blues, navrhl její podobu. Bylo to fantastické gesto a je to velmi slušný nástroj – přesně, jak byste čekali od třistatřicetpětky na konci 70. let. Ale používal jsem ji jen jako zálohu, protože jsem za nic na světě nevěděl, co s ní dělat.“