Dvojice Simon & Garfunkel patřila v druhé polovině šedesátých let k nejúspěšnějším a nejvlivnějším interpretům světové hudební scény. Jejich první hit, The Sound Of Silence, přitom málem skončil v propadlišti hudebních dějin. Zcela totiž propadl…
Na úvod musíme upřesnit, že první úspěchy dvojice slavila už na střední škole pod názvem Tom And Jerry (v polovině 50. let měli i malý hit Hey Schoolgirl), ale o skutečně seriózní kariéře začali uvažovat začátkem 60. let. Tehdy zaujali producenta Toma Wilsona, který stál za stále populárnějšími nahrávkami Boba Dylana, a díky tomu dostali šanci natočit stejně jako Bob album pro label Columbia. Výsledkem byla LP deska Wednesday Morning, 3 A.M. s pilotním singlem The Sound Of Silence. Naděje dvojice ovšem brzy pohasly, desky se prodávaly slabě a očekávaný průlom se nekonal. Frustrovaná dvojice se rozešla, Simon odjel do Anglie a Garfunkel se věnoval studiím.
Producentu Wilsonovi ovšem nahrávky stále ležely v hlavě, speciálně v The Sound Of Silence cítil jasně hitový potenciál. Tehdy se folková scéna stále více elektrifikovala a mnoho hudebníků i po Dylanově vzoru „konvertovala“ k elektrifikovanému zvuku, tedy k tomu, čemu se zpravidla začalo říkalo folk rock. A tak to Wilson zkusil podruhé. Aniž by to Simon s Garfunkelem věděli, nechal pod jejich zpěvy nahrané pouze s akustickou kytarou dotočit studiovými hudebníky elektrický „beatový“ doprovod. V září 1965 tak vyšel singl podruhé a tentokrát zabral. Před Vánoci byl na prvním místě Billboardu a Columbia rychle volala po dalších nahrávkách dvojice.
„Písničky nejsou jen slova, nebo melodie a zvuk, ale vše dohromady. Když máte dobrá slova a špatnou melodii, nikdo vás nebude poslouchat,“ řekl Paul Simon. „Klíč k úspěchu The Sound Of Silence je v tom, že má jednoduchou melodii i slova o mladickém odcizení. Jsou to velmi mladická slova, ale nejsou špatná na to, že mi bylo jedenadvacet. Chci říct, není to zrovna nejsofistikovanější myšlenka, posbíral jsem to z nějaké četby na studiích, procházel jsem tím obdobím – nikdo mě neposlouchá, nikdo neposlouchá nikoho. Taková postadolescentní naštvanost. Ale byl v tom i kousek pravdy, a ten rezonoval s názorem milionů dalších lidí. V zásadě ovšem proto, že ta písnička měla tak jednoduchou melodii.“
Píseň a vůbec tvůrčí styl Paula Simona okamžitě začaly být poměřovány s Bobem Dylanem. Nebyla to náhoda, oba vyšli z folku, měli stejného producenta a nahrávací společnost (S&G navíc na první album nazpívali Dylanovu The Times They Are a-Changin’). Ačkoliv to tehdy prý mezi oběma hudebníky v osobní linii dost skřípalo, Simon Dylanův vliv doceňoval, a v roce 2000 řekl: „Opravdu jsem se hodně snažil nebýt pod jeho vlivem a to bylo dost těžké. The Sound Of Silence jsem složil v jedenadvaceti a nikdy bych ji nesložil, nebýt Boba Dylana. Nikdy… on byl první, kdo dokázal přijít s něčím, co nebyl jen teenagerovský popový hit. Byl pro mě zásadní postavou, kterou jsem ovšem zároveň nechtěl napodobovat.“
Skladba ovšem nemá jen fanoušky. Když časopis Blender sestavil žebříček nejhorších písní všech dob, zařadil do něj i The Sound Of Silence: na 42. místo. Do stejného žebříčku zařadili redaktoři i celosvětově oblíbené hity jako Don’t Worry Be Happy (Bobby McFerrin), Ebony And Ivory (Paul McCartney a Stevie Wonder), Ob-La-Di, Ob-La-Da (Beatles), The End (Doors), Kokomo (Beach Boys) nebo Illegal Alien (Genesis).