Rubrika: Blog

Řadím mezi ty lidi, co poslouchají všechen hudební styl (kromě dechovky). Mám rád metal, rock, pop, soul, jazz, techno, trance, atd. Ale v hlavě si pamatuji jen tu skupinu nebo zpěváka, který mě svou písničkou zaujal. A největší umělci jsou ti, kteří mě donutí si koupit, opakuji koupit, jejich CD. Naposledy takový zpěvákem, který to dokázal, byl Sting. Dostala mě jeho píseň Desert Rose a tak jsem si šel koupit jeho album Brand New Day. Ti, kteří toto album znáte, tak víte, že je to už delší doba, co album vyšlo. Od té doby si nikdo nezískal můj zájem na tolik, abych si šel koupit jeho album. Většinou mají dobrou jen jednu písničku a když pak slyšíte zbytek, tak je to spíše jen výplň alba. Prostě aby tam nebyla jen ta jediná písnička, která se dostala do hitparády a třeba ji i vyhrála.
 

V televizi sleduji převážně hudební stanice. Mám je krásně poskládané hezky za sebou. Takže když přijde chvilka a dostanu se k televizi, tak nedělám nic jiného, než přepínám mezi hudebními programy a čekám na písničku, která mě zaujme. Jenže někdy je to jen nekonečné přepínání a tak si připadám jak účetní Fantozzi. Ale stanice, která si mou pozornost vždy získá, je VH-1. Tato stanice hraje převážně stejnou hudbu, jakou hraje moje oblíbené OldiesRadio.

 

Ale proč mě tato stanice zaujme natolik, abych se vydržel dívat i několik hodin?

 

Je to hlavně tou dobou. Když si vezmu dnešní skupiny a zpěváky, tak jim jejich hudbu nevěřím. Nevěřím, že by uměli vlastně zpívat. V dnešní počítačové době, kdy se dá udělat prakticky dokonalý zpěvák jen ve studiu, tak umí zpívat každý. Jenže pak vidíte koncert a slyšíte ho zpívat na živo a jste zděšení. Dobrým příkladem je Madona. Její poslední písničky a klipy jsou dokonalou retuší obrazu a vylepšení hlasu. Prostě ti nejlepší grafici a machři přes zvuk se museli sejít, aby mohla madona natočit nové album. A proč grafici? No, mnozí známe Photoshop a víme, co umí. Ale nejvíce se tento program právě používá na to, aby se člověk udělal krásnější. Mnohem krásnější. A tím prostě Madona musí být. Dneska neprodává ani tak hlas, ale spíše erotika. Jak hodně se žena sexy kroutí, čím míň oblečení má na sobě, tím více získá popularity.  Například taková Gabriela Gunčiková udělala to stejné. Hned v prvním klipu byla kompletně nahá. Takže prostě v dnešní době prodává erotika a ne poctivá hudba. Kdyby se na dnešní hudební scéně objevil třeba Bob Dylan, tak by se neprosadil. Jeho dokonalé texty, které člověka nutily k zamyšlení, by dneska nikomu nic neřekli. Ale kdyby měl udělané svalnaté tělo, modré oči a měl kolem sebe hromadu holek v plavkách, tak může zpívat kraviny a bude mít velkou šanci, že se chytne.

 

A proto miluji starou hudbu. Tehdy sice existoval počítat, ale nezasahoval do tvorby alb skupin. Neměnil hlasy zpěvákům. Neupravoval na nich nic. Byla to záležitost zpěváka a mikrofonu, aby mohlo vzniknout album. Když jste pak slyšeli skupiny v živém vystoupení, tak hlas byl stejný, jako na albu. Mnohdy zpěváci nechávaly alba nahrávat rovnou na svých koncertech. Prostě měli na každou píseň jeden pokus, aby to vyšlo. Televize ještě v těch 70 letech nebyla tak rozšířena a taky rozhodně neexistoval kanál, který vysílal jen hudební klipy. Rádio byl ten nástroj, díky kterému se vás pokoušely skupiny dostat a zaujmout.  A pokud se jim to podařilo, kupovali jste jejich desky, chodily na jejich koncerty a sledovali, co chystají.

 

Takže proto mám rád hudbu z 60 – 80 let. Byla to poctivá hudba a jen poctivá hudba přetrvá několik desítek let.

 

Všichni, co někdy podstoupili nějakou zkoušku, jistě slyšeli: “Tak co? Dal/a jsi to?” Odpovědi se liší dle vkusu každého “soudruha” ve zkušební komisi. Byla jsem o tom přesvědčená do chvíle, než jsem “to nedala” já!

Continue reading

Když jsme s přítelkyní vymýšleli, kam pojedeme letos na dovolenou, vyhrála romantika. Paříž! Pojedeme do Paříže. Paráda, profesionální deformace neopomněla připomenout, že uvidím hrob Jima Morrisona. Ceny za letenku i malý hotýlek na Montmartu byly příznivé a pak už nechybělo nic. Paříž, kde jsme oba byli poprvé, nás nadchla.

Continue reading

Následující příběh se sice odehrál již před pár lety, ale ve vzpomínkách baví i dnes. Jeli jsme takhle s elektrofonickým tělesem koncertovat do Jílového u Prahy. Věděli jsme sice, kde a v kolik máme být, nikoli však, o jakou akci se konkrétně jedná.

Continue reading

Není dne, kdy bych na cestě do školy neposlouchala hudbu. Není chvíle, kdy by mezitím moje kroky nebyly v souladu s rytmem a můj výraz ve tváři by nebyl přizpůsoben melodii. (Proto by lidé jako já neměli poslouchat Eye of the Tiger na veřejnosti.) Vím, že v tomhle nejsem sama. Pro každého s hudbou v uších se okolní svět mění na jeden velký videoklip. Člověk však téměř pokaždé zapomene, že ostatní tu hudbu neslyší.
Tohle mi bylo tvrdě připomenuto, když jsem jednou v metru poslouchala All Day and All of the Night od The Kinks a už se schylovalo k sólu. Celé metro se mnou spolupracovalo, lidé koukali mým směrem (ti, kteří ne, určitě chtěli) a jejich pohledy zřetelně vyjadřovaly respekt a závist vůči mně.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         V tom se mi ale sluchátko zaseklo o batoh, já pohla hlavou a vytrhlo se. V metru zněl děstský pláč, nervózní listování novinami a žena, která si myslela, že když bude křičet do telefonu, přemůže ztrátu signálu. Lidé jaksi ztratili výraz, který mě uctíval a už z nich sálala jen lhostejnost. Realita mi vrazila krutou facku, která se dává lidem upadajícím do bezvědomí, aby se probrali.
Pokaždé na ten zážitek pohlížím jinak. Když mám španou náladu, divím se, kolik smutku, splínu a stresu se mi tenkrát odhalilo. A když jí mám naopak dobrou, divím se, kolik smutku, splínu a stresu dokáže hudba zakrýt.

Přistihnout se jak člověk přeslechnul vypalující sólo v Back In Black nebo gradující závěr písně Starway To Heaven? Se sklopenou hlavou, zahanbeným výrazem a výčitkami odhodlané spalovat mou duši se musím přiznat, že se mi to stalo. I když přeslechnout je možná trochu silné slovo. Spíš zapomenout vychutnat.
Mít hudbu pořád při sobě je krásné, ale i tohle, leč to zní neuvěřitelně, má svá negativa. Kéž by ten pocit při prvním poslechu, když se vám staví chlupy na rukou a pocit blaha a neporanitelnosti se rozlévá do celého těla, byl nevyčerpatelný. Když zesílíte zvuk, abyste si potvrdili, zda se vám to jen nezdá a zda skutečně je tak dobrá. Tak tenhle pocit, stejně tak jako mnoho dalších krásných věcí, postupem času také vyprchá.                                                                                  V dnešní době se čím dál tím víc člověka zmocňuje touha píseň okamžitě mít. Po prvním poslechu jí hned získat a mít ji všude po ruce. A v tom je ta chyba.

 V tom je ta chyba a zároveň krása rádií.  Nespočetně písní je pro mě už „oposlouchaných“, protože si je nenasytně pouštím stále dokola. Člověk by se v tom ale měl mírnit. Zní to zvláštně, ale já se o to třeba pokouším. Nemít píseň hned k dispozici v hudebním přehrávači, ale hezky si počkat až jí zase někdy zastihnu v rádiu. No a to je potom krása a o to větší vděčnost.

 Samozřejmě jsem to několikrát porušila, ale také několikrát dodržela. Oldies rádio mi těch super chvil dalo šíleně moc, ale zároveň je TAK těžké při jeho poslechu své „předsevzetí“ dodržet. Obojí je však v tomto případě dobře.:)

Katarína.

Známe to všichni. Ono povzdechnutí: „Kdyby tak šel vrátit čas“
Takový skok o hodinu, den, týden, rok zpátky by byl jistě zajímavý, ale co kdyby se to nepovedlo skokem, ale začali bychom couvat pomalu a postupně? Na tohle téma byl už i natočen jakýsi film..napsaná byla i kniha. Ale zkusili jste si někdy představit svůj aktuální a zcela konkrétní život? Já ano!

Continue reading

Až do příchodu na gympl jsem žila v tom, že Slováci a Češi jsou „bratia“ a podle toho se také chovají. Občas nějaké to škádlení, ale jinak bezproblémový, mírumilovný až rodinný vztah.
Kdepak.
Už asi rok čelím realitě a dostávám svalové křeče pokaždé, když se čas od času setkám s urážejícími poznámkami jednoho „sourozence“ na toho druhého. A to už z jakékoli strany. Předtím to byly akorát malé narážky mezi řečí, jako třeba: „To vy máte na Slovensku taky, jo?“ a nebo: „Tý Česi majú niekedy viac šťastna ako rozumu.“ Člověk tomu nevěnoval takovou pozornost. Ani jsem neměla žádnou tendenci zastat se jedné nebo druhé strany. Myslela jsem si, že je to vše pod kontrolou.
Avšak po mistrovství světa v hokeji se potvrdila krutá pravda, že ty předešlé náznaky provokace nebyly zas až tak nevinné a zanedbatelné, ale smrtelně vážné. A když smrtelně, tak smrtelně. Jako například facebooková stránka zveřejněná hned po české prohře. Tehdy vlnu rozporů rozpoutala funpage, jejímž přáním byl pád slovenského letadla během cesty domů. A to za velké podpory jistě velmi sportovně založených lidí, kteří se smiřují s prohrou tím, že dají „like“ na takovouhle stránku. Čo už…. Smutné. Samozřejmě ani nepočítám nenávistné statusy, které se začaly objevovat v momentě po odpískání konce utkání.
Kdepak až po odpískání. Dávno před tím. I před samotným zápasem.
Od té doby začínám vnímat samé soupeření, které mi po celá léta sladké nevědomosti unikalo. „Vždyť Slováci nemají žádnou historii,“ říká ten, kdo sotva zná tu svojí. „To som nevedel, že to víno je české. Lebo kebyže áno, nekúpil by som ho,“ říká ten, jemuž kdyby se namluvilo, že to víno je třeba ze Španělska, rozplýval by se nad ním. Avšak pořád se ještě objeví někdo z mých českých přátel, který poslouchá, když telefonuji s rodinou, protože se mu líbí slovenština. A ještě pořád se najde někdo z mých slovenských přátel, který po mně chce, abych ho vzala do Prahy, kterou upřímně obdivuje. A takhle by to mělo být.
Katarína SK/HU

K vínu je prima něco zakousnout. Podobnou emoční symbiózu muže nabídnout výběrová muzika dobrých ročníků, třebas z Oldies rádia, a počtení o ní.

Continue reading