V životě chceme mít něco jistého, k čemu bychom se mohli vracet. Nemám teď na mysli rodinné a sociální zázemí, ale ty obyčejné jistoty, které na nás čekají v pravidelných obdobích. Mohou to být vánoční svátky, dovolená, akce s přáteli, výlet na vodu, nebo pobyt na horách.
Když jsem byl mladý, pohrdal jsem jistotami a pravidelnými akcemi. Měl jsem pocit, že musím žít jen pro to, co přinese zítřek. Opovrhoval jsem událostmi, které by se s železnou pravidelností opakovaly každý rok či měsíc. Nebo snad – nedej bože – týden. Jenže čím je člověk starší a práce nejistější, najednou zjišťuje, že se vlastně těší na to, až po roce opět dorazí na nějaké místo, a ono bude stejné, budou tam titíž lidé, podívá se na stejná místa.
Jezdíme takhle s přítelkyní každý rok na týden na hory do Krkonoš, na stejné místo. Už se nás mnohokrát někdo ptal, zdali nechceme jet jednou také někam jinam. „Proč?“ odpovídali jsme oba svorně stejnou otázkou. Vždyť už víme, že když přijedeme do Pece, ubytujeme se v pokoji staré horské boudy a vyrazíme na Kolínskou „na jedno“, abychom se ještě před večeří prošli. Víme, že když nám bude počasí přát, uděláme pravidelné delší túry na běžkách – na Černou horu, další den třeba přes Liščí na Rozcestí nebo pro změnu pěšky přes „Jánky“ do Svobody. A když bude ošklivo? Nevadí, máme co číst, a hlavně – máme dovolenou.
Před rokem jsme objevili novou restauraci Nová Klínovka. Doporučil nám ji domácí u nás na boudě, a museli jsme s nám souhlasit, výlet tam opravdu stál za to. Bylo sluníčko, z terasy restaurace byl nádherný výhled a díky nahřívaným talířům jsme mohli jíst venku, aniž by nám jídlo rychle stydlo. Obsluha byla perfektní a kuchyně v alpském stylu (polévka se špekovým knedlíkem, špecle) nám moc chutnala.
Nebylo proto divu, že jsme se tento rok vypravili na Klínovku opět. Už z dálky jsem však z kopce nad chalupou viděl, že je něco v nepořádku. Terasa byla prázdná, byla na ní vrstva napadaného sněhu, nikde kolem žádný pohyb. Po chvíli k nám došla zespoda jakási dvojice, které jsme se zeptali, zdali je restaurace otevřená. Prý není a nevědí proč.
Večer jsme o tom mluvili s naším domácím. Dozvěděli jsme se, že jakýsi senzibil přesvědčil majitele, aby mu boudu i s restaurací pronajal. Ten se nechal přesvědčit, vyhodil původní personál, z nichž někteří mu dokonce pomáhali předtím s rekonstrukcí, a Klínovku pronajal. Nový nájemce se však na všechno vykašlal a tak je bouda celou sezónu zavřená. Jak konstatoval náš domácí – „Dobře jim tak, idiotům!“
Další den jsme dorazili pěšky do Jánských lázní. Už od doby, kdy tam byla přítelkyně jako pacientka, jsme si oblíbili restauraci Bellevue. Od té doby jsme se tam zastavovali každý rok. Čas tam sice zamrznul někdy v roce 1975, ale to nám vůbec nevadilo. Dobré jídlo a velké porce to vynahradily. Vždycky jsme se při příchodu do „Jánek“ bavili s přítelkyní o tom, zdali opět půjdeme k „Ňamňamovi“. Tak jsme totiž říkali číšníkovi, který když procházel lokálem, tak si vždycky pro sebe mumlal „mňam-ňam-ňam“. Jenže letos jsme si labužnické pomlaskávání neposlechli. Restaurace byla zavřená, nikde žádná cedule. Až v jiné restauraci jsme se dozvěděli, že stará nájemní smlouva vypršela už v říjnu. Takže kdo ví, za rok bychom tam možná našli hernu nebo jiný „nezbytný“ podnik.
Pokud bylo ošklivo, ale ne tak, že by se nedalo vylézt vůbec ven, chodili jsme alespoň na oběd do blízké boudy. Před rokem tam bylo nová nájemkyně. Žena s velkým elánem, která měla sympatické plány. Její dva synové, obézní a líní teenageři, kteří seděli nejspíše většinu času v jídelně u svých notebooků, nevzbuzovali příliš představu rodinného podniku, ale i tak jsme té dotyčné fandili. Letos už tam byla jiná parta. Jak jsme se dozvěděli, nájemkyně nevydržela ani jednu sezónu, nasekala spoustu dluhů a odešla. Její jedinou zbraní údajně bylo velké poprsí, které nastavovala na odiv každému věřiteli, v domnění, že jí nějaký ten dluh odpustí.
O kus dál stojí jiná bouda. Moderní. Pro majitele asi málo moderní, a tak k ní ještě nechal přistavět křídlo s apartmány. Od minulého roku je však tato „sci-fi observatoř“, která hyzdí celou oblast a je vidět široko-daleko, nedostavěná. Diagnóza? Pořád ta samá – velké oči, došly peníze.
Zkrátka a dobře, ani na dovolené se na drobné jistoty člověk nemůže spolehnout. Uznávám, že nelze vše táhnout donekonečna. Chápal bych, že podnikání nemusí vždy vyjít. Ale jak to, že se dřív všechno tak rychle neměnilo? Jak to, že jiné boudy, jako třeba Lyžařská nebo Lesní, dokážou být stále stejné a poskytnout návštěvníkovi stálou kvalitu, na kterou čeká a na kterou se těší?
Je mi z toho smutno. Zvlášť pro to, že za většinu popsaných změn mohou především nenasytní majitelé, mající na nájemce přemrštěné požadavky. Prostě, když bouda nevydělá za rok na nové Audi, nemá to cenu. Tyhle typy poznáte hned. Občas sedí u „svého“ stolu. Drahé oblečení, venku poslední model skútru, v garáži „nařvaný“ džíp. Kam se ale poděla skromnost, zapálení a profesionalita původních horalů? Uvědomění si, že to dělám proto, že mám nějaký vztah k horám, že chci lidem něco nabídnout, že chci, aby se tam cítili dobře, a že by mě to také mohlo živit? Fungovalo to dříve, proč by to nefungovalo teď?
Bohužel se bojím, že to na horách spěje jen a jen k horšímu. Mizí staré boudy, které dosloužily. Namísto nich se staví studené a moderní hotely, které budou mít majitele, snažící se rychle vydělat. A i když tam budou mít personál, který se bude snažit sebevíc, bude jim to možná málo. A když takový personál nebude plnit finanční požadavky majitele, poletí.
My s tím samozřejmě nenaděláme nic. Můžeme jen doufat, že na našich horách ještě budeme nějaký čas navštěvovat útulné restaurace s profesionální obsluhou, i když jich patrně bude čím dál méně.