Rubrika: Blog

Červen – měsíc tří „pé“

Letošní červen přinesl několik událostí, které námi zahýbaly a možná i otřásly. První „pé“ – POVODNĚ. Vykonaly své. Po 11 letech se opět řeší stará písnička…

Povodně. Nezměrné lidské tragédie, zničené domy, ztracené životy. O tom však psát nechci, nemá to totiž cenu. Četli jsme o tom všichni, a kdo si to neprožil, nedokáže to pochopit. Kdo to zažil, nepotřebuje o tom číst. Abych to trochu odlehčil, využiji blogu k tomu, k čemu je. K psaní deníku. Podělím se o jeden zážitek z cestování po Praze, na trochu lehčí notu, jen pro pobavení. Samozřejmě znovu podotýkám, že je to nic v porovnání s postiženými oblastmi a osudy lidí v nich.

Dopravní podnik a revizoři

V nedávné době jsem ve zprávách zaznamenal dvě události – plánované zdražení jízdného v pražské hromadné dopravě a případ agresivity revizorů. Nejde o téma nijak nové, to jistě uzná každý. Jakékoliv zdražení přinese vždy rozhořčené reakce lidí, argumentujících tím, že tedy budou raději jezdit autem, zatímco argumentace „zdražovatelů“ jsou pořád stejné – všechno je dražší, už jsme dlouho nezdražovali, jsme v podstatě chudáci, atd.

Stejným způsobem pražský dopravní podnik obhajuje i plánované zdražení časových kupónů (karta Opencard) ze stávajících cca 4 700 Kč na 5 900 Kč ročně. Argumentem má být fakt, že se nezdražovalo od roku 2008, a že se ceny všech ostatních služeb stále zvyšují. Přepravce to dokládá na příkladu nůžek, které se neustále rozevírají, jednu část tvoří náklady, druhou výnosy. Oproti tomu stojí názor většiny lidí, že zatímco jinde se vždy logicky snaží zvýhodnit dlouhodobé předplatitele, tady je tomu naopak – tentokrát budou nejspíše biti jen majitelé kupónů (na druhou stranu je nutno si přiznat, že se dosavadní zdražování týkala jen jednorázových jízdenek).

Obávám se, že je to trochu začarovaný kruh. Zdražení jistě zvýší počet lidí, kteří se rozhodnou v už tak přecpaném městě jezdit autem. Kdyby byl následný pokles výnosů větší než díky zdražení zvýšené příjmy, byla by to obhajoba dopravního podniku pro další zdražení. Odnesli by to nakonec ti, kteří nechtějí nebo spíše z časových důvodů nemohou trávit hodiny v autě v kolonách nebo ti, kdo autem jezdit nemohou, tedy děti a důchodci. Možná však bude příští zdražování dopravní podnik obhajovat stejně. Co jim brání tvrdit, že lidé začali jezdit více autem, a tak jsou příjmy stále nízké a musí se více zdražovat? A nůžky se budou rozevírat ještě víc.

Když každý den pozoruji kolony aut, jen velmi zvolna se posunující. Když slyším z rádia dopravní zpravodajství, kdy se jezdí Prahou většinou na stupni 4 a 5, říkám si, co lidi vede k tomu, vyrážet z domova o nějaké dvě hodiny dříve, aby je pak strávili v autě. A hlavně, co by musel dopravní podnik udělat pro to, aby tyto lidi zlákal k použití jeho služeb. Zdražování to asi určitě není. Obhájci cesty do práce autem už nějaký ten rok pohotově vytáhnou propočet, že když pojedou v autě dva, tolik a tolik kilometrů, bude to stále levnější, než kdyby si oba koupili jízdenky. Teď možná obhájců těchto argumentů přibude.

Pravdou je, že se obnovuje a modernizuje vozový park, přibývá stanic metra (i když stále relativně zdlouhavě). Na druhou stranu je stále spousta přetížených linek, kdy se cesta podobá spíše přepravě v dobytčáku. Nemluvě o tom, že si stále některé linky jezdí – hlavně ve večerních hodinách – jak chtějí. A zkušenosti s bezdomovci, kteří kolem sebe v noční tramvaji tvoří kruh, do kterého si nikdo díky smradu netroufá vstoupit, má jistě spousta z nás.

Zdražení přinese bezesporu další nárůst černých pasažérů. Opět budeme na jedné straně číst o agresivitě nočních, alkoholem posilněných černých pasažérů, kteří zbili nebohé revizory, na druhé straně zase o agresivitě revizorů, kterak si v chodbě opuštěné stanice podávali nějakého vetchého mladíka či nevinnou slečnu.

Revizoři jsou samozřejmě potřeba. O tom není sporu – dopravní podnik by byl hloupý, kdy placení jízdného nekontroloval. Je to ovšem vedle právníků, policistů, exekutorů či finančáků jedno z nejnenáviděnějších a nejopovrhovanějších povolání. Na muže v modrém s plackou v ruce (dnes spíše se čtečkou karet) koukáme jako na zoufalce, kteří by si jinou práci nenašli, a tak se živí tím, že buzerují cestující.

Nepopírám, že bych jejich práci dělat nechtěl, a že to někdy opravdu nemají jednoduché. A že je mezi nimi spousta těch slušných, kteří pozdraví, poděkují, usmějí se. Jistě se občas stanou obětmi agresivního útoku. Na druhou stranu pro vylepšení své pověsti toho revizoři moc nedělají. Každý jistě slyšel historku o tom, jak si někoho vychytali přesně v okamžiku, kdy mu skončila platnost jízdenky nebo si chtěl do mobilu zadat platbu přes SMS.

Přítelkyně mi kdysi vyprávěla, jak jela s dcerou a s jejím mužem – cizincem – v tramvaji. Dcera zjistila, že jí akorát vypršela doba na jízdence a říkala mámě, že si musí označit další jízdenku. V tu chvíli se zvedli dva chlápci, sedící opodál, vytáhli placky a hned je kontrolovali. Dcera udiveně říkala „No, snad jste slyšeli, že jsem si chtěla označit další lístek…“. Bylo to marné, musela zaplatit pokutu.

Přítelkyně jim rozhořčeně nadávala a oni se ještě divili. Jenže tohle bohužel přesně odpovídá stavu naší společnosti, resp. přístupu veřejných činitelů. Je vždy jednodušší kontrolovat slušné, neagresivní pasažéry, kteří se dopustili pouze toho „přestupku“, že si dvě minuty před ukončením platnosti jedné jízdenky neoznačili druhou. Ale viděli jste někdy revizory kontrolovat bezdomovce, spícího narkomana nebo partu fotbalových chuligánů? Já ne.

Jedním z řešení by mohla být stálá mzda revizorům. Nyní jsou údajně placeni hlavně procenty z pokut odchycených provinilců. Možná proto se vždy raději soustředí na cizince či na jednoduché a jasné případy. Také je vám divné, že jich stojí hlouček někde u východu z metra, pozorují davy lidí vycházející z eskalátorů a nikoho nekontrolují? Čekají na „tutovky“. Ale neměli by kontrolovat všechny?

Možná úplně nejlepším řešením by bylo zavedení turniketů (když už se před mnoha lety udělala ta hloupost, že se zrušily). Je to systém, který funguje v mnoha podzemních drahách na světě, včetně Paříže nebo New Yorku. Jistě, spousta revizorů by přišla o práci a k libosti jejich kritiků „by se začali živit něčím pořádným“. Ale především, prestiž dopravního podniku by se možná o něco zvýšila a spousta bývalých revizorů by se vrátila domů zdráva.

Velký Gatsby

Čtvrtá verze slavného Fitzgeraldova románu neoslní hlubokými myšlenkami ani překvapujícími hereckými výkony, ale potěší ty, kteří se rádi nechávají okouzlit výpravnou stránkou filmu. Jízda ve stylu Moulin Rouge New Yorkem roku 1922!

Svíčková versus zdravá kuchyně

Nedávno jsem si náhodou přečetl rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem (pořad Ano, šéfe), který nesl titulek „Svíčkovou bych nejraději zakázal“. Podle slavného šéfkuchaře jde o těžké jídlo, které je dnes přežitkem, a které brzy nahradí lehčí jídla zahraničních kuchyní, především španělských a italských. Lidem prý chybí předkrm, a tak se cpou „guláši se šesti“ nebo svíčkovou, rovněž s kupou knedlíků, s těžkou omáčkou plnou mouky.

Bostonská tragédie

Výbuchy bomb v Bostonu odstartovaly oblíbené diskuze na téma, jak si za to mohou Spojené státy sami. Kam se ale poděla lidskou a soucítění s nic netušícími a nevinnými obětmi?

Pokoj s psacím strojem.

Ani nevím, kde začít. Stěny jsou tu tak tenké, že slyším sousedovo rytmicky rozladěné broukání do puštěných maďarských lidovek. Hudba přestala hrát. “Kapcsóld be a picsába!” křičí na toho někoho, kdo hudbu vypnul. Doufala jsem, že bude pokračoval ve zpěvu bez hudby.

Příjemně se mi sedělo v prochladlé místnosti, ve které se na pravidelnou konverzaci odvážil jen tikot hodin. To vše za doprovodu pracovního zpěvu na vrozený popud cikánské lásky k melodii. Přinášelo to alespoň trochu života do téhle zapomenuté místnosti. Do pokoje plného knih a novin s jedním stolem, postelí a psacím strojem přikrytým povlečením na polštář. Tohle je svět mého dědy…

Sem ho zavedly všechny jeho životní cesty. Do pokoje s psacím strojem… Zvláštní, tady dřímá každý moment jeho života. Každičká duševní vráska vyrytá ranami osudu, každičký blažený výdech pod dotekem láskyplné vzpomínky… Každá svalová křeč ze strachu ze slepé uličky, z návalu opakujícího se neopakovatelného štěstí. Vše je zde. Něco z toho prošlo psacím strojem, něco si jen tak skromně existuje ve vzduchu.
Člověk se nadechne a cítí to. Na těle, na srdci, ve vzduchu, v sobě. Vzduch je tu tak zamořený vyčerpaným životem a zkušenostmi, až se z abstraktního chápání těchto pojmů stává konkrétní pach.
Je zde cítit staroba. Kdo někdy byl v domově důchodců, musí to znát. Staroba je cítit. Opravdu. Staroba je něco, co se vyvětrat nedá. Každého staroba je také cítit jinak.
Sedím tu, zhluboka dýchám a vlastně si přeju, aby ten cikán od vedle zase začal zpívat.

Jack a obři

Díky práci pro webový server, který se zabývá detektivkami a thrillery, a to nejen v knižní, ale i filmové či televizní podobě, jsem měl možnost zúčastnit se novinářské projekce nového fantasy filmu Jack a obři (původní název Jack the Giant Slayer). Tento žánr nezapadá do náplně zmíněného webu, ale rozhodl jsem se, že když jsem byl na projekci pozván, musím za to nějakou práci odvést. A tak jsem se rozhodl podělit se o dojmy z tohoto nového filmu s posluchači Oldies Radia.

O čem to tedy je… Osmiletému Jackovi čte táta jeho oblíbenou pohádku o obrech. Podle ní kdysi mniši zasadili kouzelnou fazoli, ze které vyrostl až do nebe obří stonek. Mniši byli zvědaví, co je „tam nahoře“. Když se vyšplhali do oblak, našli tam další zemi, plnou divokých obrů. Ti díky se díky nové přístupové cestě dostali do světa lidí, které začali nemilosrdně požírat. Zastavila je teprve až koruna krále Erika, zhotovená ze stejné hmoty, jako srdce obrů. Malý Jack tak úplně nevěří, že by šlo jen o pověst…

O deset let později. Jack žije se svým strýcem v nuzné chatrči. Na trhu, kam jede prodat koně s povozem, se setká s princeznou Isabelle, do které se okamžitě zamiluje. Ta je však přisouzena mnohem staršímu Roderickovi. Jeho zájmem však není ruka princezny, jak by král předpokládal, ale získání kouzelných fazolí, které jsou ukryty hluboko v hradním sklepení. Fazoli však získá jeden z mnichů, ale při pronásledování ji musí dát právě nic nechápajícímu Jackovi. Mnich mu klade na srdce, že se fazole nesmí v žádném případě namočit.

Princezna Isabelle se ráda toulá po království v přestrojení. Při jednom takovém výletu ji zastihne bouře, a tak se ukryje právě do chatrče, kde žije Jack. Tomu jedna fazole nechtěně propadne mezi trámy v podlaze do zmáčené země. Okamžitě začne rašit obrovský stonek, v jehož větvích uvězní celou chatrč i s Jackem a Isabelle. Jack na poslední chvíli spadne, ale Isabelle mocný stonek zvedne do temné oblohy.

Akce na záchranu princezny začíná. Král svolává nejodvážnější muže, schopné šplhat po spletitém stonku několik dní. Jack se samozřejmě hlásí jako dobrovolník. Co najdou nahoře? Je nakonec něco pravdivého na pověsti o obrech?

Na tuto otázku samozřejmě odpovídá název filmu. Historickou fantasy natočil na motivy starých anglických legend na anglickém kontinentu režisér Brian Singer, který má na kontě takové hity jako Obvyklí podezřelí či X-Men. Film je oficiálně uváděn jako americký, ale myslím, že se zde anglický vliv nezapře – na rozdíl od hollywoodských produkcí se tu nedočkáme patetických frází o „dělání správné věci“, ochraně své země apod. I když král, tahající za provaz spolu s ostatními hájiteli hradu v závěrečné scéně, přece jen trochu z té „Ameriky“ něco má.

Celá pohádka pro děti těží logicky především z konfrontace dvou světů, mohutnosti obrů z pohledu lidského nebo lidské nicotnosti z pohledu obrů. Samozřejmě je především prací pro trikaře, kteří se dostatečně vyřádili v demonstraci obří síly, ale pustili uzdu fantazii i při vytváření nádherné krajiny, plné krásných skalních útvarů a vodopádů (předlouhou byla venkovská krajina v Británii a Irsku). Pokud neprcháte z kina hned, jakmile spustí závěrečné titulky, všimněte si obrovského výčtu jmen lidí, kteří se na tricích podíleli.

V Jackovi o obrech najdeme jak oblíbené klasické scény objevování neznámého prostředí (země obrů, bohužel jen krátce), tak scény vtipné (příprava lidského slaného závinu) a samozřejmě ty akční – ať už je to působivá scéna kácení obřího stonku nebo závěrečné dobývání hradu. Nemohu se přesto zbavit dojmu, že film mohl končit už před touto scénou, ale tvůrcům zřejmě ještě zbyly peníze na další triky (údajný rozpočet byl 200 mil. USD), a tak se rozhodli je využít.

Pokud jde o mladé herce, najdeme tu spíše neokoukané tváře. Nicolas Hoult v roli Jacka je klasickým kladným hezounem, který prostě odehraje to, co musí, ale jeho nevinný obličej postrádá (alespoň pro mě) více charisma. Na Eleanor Tomlinson v roli Isabelle se sice kouká hezky, ale to je tak vše. Její postava slouží pouze jako motivace k výpravě do země obrů, nic víc.

Zato u starších postav se už o méně známých tvářích mluvit nemusí. Je škoda, že hlavně okouzlující Stanley Tucci coby proradný Roderick zde nemá více prostoru. Ewan McGregor tu vystupuje jako Elmont, klasický „buddy“, sympatický kamarád dvojice hlavních protagonistů a neohrožený bojovník. Nemohu zapomenout ani na herce jménem Ian McShine, v roli prošedivělého krále, kterému mu to tu zatraceně sluší, nebo na Billa Nighyho, který je tu opět (po Pirátech z Karibiku) v roli vůdce k nepoznání.

Co se týče hodnocení, musím se připojit k recenzentům, kteří občas píší, že bude velmi záležet na tom, kde film uvidíte. Měl jsem možnost vidět ho na velkém plátně ve 3D, kde je to samozřejmě o něčem jiném. Kde jinde si vychutnat opakované scény „pohledu z nebes“, které mají v divákovi vyvolat pocit závratě, či pocity maličkosti tváří v tvář divošským obrům. Kde jinde naplno vynikne to krásné prostředí, kde jinde budete uhýbat před letícím zapáleným stromem či padajícím stonkem? Pravdou však je, že pro mě osobně je stále 3D ještě neokoukané a zajímavé. Ale nechtěl bych film deklasovat tím, že bych řekl, že v tomto režimu budu ještě nějaký čas koukat na vše, podobně jako když z malé televize přejdete na velkou „plazmu“ a koukáte i na kdejakou hloupost. Pokud však někdo bude sledovat Jacka a obry pouze 2D na DVD, bude jeho zážitek o něco chudší.

USA 2013

Česká premiéra: 4. dubna 2013

Režie: Brian Singer

Hrají: Ewan McGregor, Nicholas Hoult, Stanley Tucci, Bill Nighy, John Kassir, Eleanor Tomlinson, Ian McShane, Lee Boardman, Warwick Davis, Eddie Marsan, Ewen Bremner, Sam Creed, Ben Daniels, David Frost, Richard Dorton, Ralph Brown

Délka: 114 minut

Český dabing

Oficiální stránka filmu: http://jackthegiantkiller.warnerbros.com/

Špatné parkování bude dražší. Jak pro koho…

Nedávno se objevila zpráva, že se řidičům prodraží špatné parkování. Pokud mám správné informace, měla by se platba za odtah zvýšit na 1 900 Kč, což je o 600 Kč více, než se platilo dosud. Praha chce navíc zvýšit také parkovné na odtahových parkovištích. To je sice pěkné, jenomže koho se to dotkne? Zase jen těch slušných, kteří si včas nevšimnou značky či zóny. Těch arogantních, co zaparkují, kde se jim zrovna zlíbí, asi těžko.

Pracuji poblíž Vinohradské třídy v Praze. Téměř není týdne, abych neviděl klasický úkaz – auto zaparkuje podél chodníku v tak těsné blízkosti tramvajových kolejí, že tramvaj nemůže projet. Následuje zuřivé zvonění tramvajáka, otevření dveří a vypuštění nadávajících cestujících.

Už jsem tu zažil mnohé – někdy jsme dokonce v několika lidech „přenášeli“ auto a pár centimetrů od kolejí. Někdy stačilo řidiči tramvaje ukázat, že může projet. Bylo to sice o milimetry, ale obešlo se to bez volání na dispečink či policie.

Když jsem měl čas, počkal jsem si, jak bude vypadat viník. Ani jednou jsem však neviděl blondýnu, jak by mohl někdo předpokládat. Vždy to byli muži, kteří se tvářili od „já tu nejsem“ (střední podnikatelé), až po ty arogantní, typu „abyste se nezbláznili“ (velcí podnikatelé). Viděl jsem, jak přiběhli se smíchem řidič dodávky se závozníkem a měli největší legraci z toho, jak před přivolanou policií ujeli rozlícenému řidičovi a cestujícím. Zažil jsem málem svéráznou spravedlnost, kdy naštvaní cestující nadávali dostavivšímu se viníkovi a začali mu kopat do auta a různě kroutit zrcátka. Samozřejmě, viník se zachoval jako pravý „džentlmen“ a arogantně pasažérům tramvaje nadával, že na ně zavolá policajty. Škoda, že to neudělal. Nezažil jsem ani jeden případ, že by viníka zkasírovala policie.

A přitom by stačilo tak málo, jen trochu přemýšlet. Pokud parkuji u tramvajových kolejí, je přeci přirozené, že se podívám, stojím-li v dostatečné vzdálenosti. Základní pomůckou budiž ujištění, že nepřečuhuji z řady více než ostatní vozy. Ještě bych pochopil, že má někdo půjčený vůz, který je větší a širší, než ten, na který je zvyklý, ale pokud někdo zaparkuje patnáct až dvacet čísel od obrubníku, tak co si o tom myslet?

Policisté jsou vidět v akci, jen když pokutují nějakého nešťastníka, kterému propadl parkovací lístek nebo který nezaparkoval v dostatečné vzdálenosti od přechodu. Ve městě, kde je absolutní krize s parkováním, je to opravdu od strážců pořádku hrdinský výkon. Jednou jsem dokonce zažil manévry, kdy se auto odtahové služby pomocí ramene snažilo vytáhnout a naložit auto zaparkované v řadě mezi ostatními vozy (podotýkám, že vůz viníka byl tentokrát rozhodně v dostatečné vzdálenosti od kolejí). Protože vůz „odtahovky“ stál na kolejích, nemohly projet tramvaje ani jedním směrem. Policisté tomu všemu asistovali, a mezi stojícími tramvajemi tak alespoň řídili kyvadlově kličkující auta. K celé události se sbíhali zeširoka lidé, protože to vypadalo, že minimálně vyhodili teroristé do povětří místní restauraci „Potrefená husa“… Akce na dopadení „zločince s prošlým parkovacím lístkem“ zabrala minimálně půl hodiny.

Zato jindy zde běžně můžeme vidět zaparkované auto přímo na přechodu nebo šikmo na rohu, mezi dvěma přechody. Vrcholem byl jeden vůz, který stál částečně na přechodu, částečně na chodníku a to ještě šikmo.

Ano, tušíte správně, žádné levné škodovky takto neparkují, ty tu neuvidíte. Většinou jsou to typické černé džípy, buď našich ruských přátel, případně nařvaných podnikatelů, kteří jsou tak uhonění a uštvaní, že nemají čas někde pořádně zaparkovat. Nebo je to pod jejich úroveň. Krásně to vyjádřila má bývalá kolegyně, která tuto sortu lidí označila větou „Oni si myslí, že mají dvě dírky do p…“.

Takže nic proti dodržování zákona, jen kdyby platil na každého stejně. Že tomu tak není, víme všichni, ale proč si trochu nepostěžovat. A teď mě omluvte, jdu se podívat ven, jestli mi ještě neodtáhli auto…

Tupá rána

…a soudce Lynch se chechtá v křoví.