Co je smrt s krásnou vyhlídkou? Odpojte se od raketoplánu a nechte se unášet volně vesmírem. Pozorujte krásu naší planety s vědomím, že vám zbývá necelých dvacet procent zásoby kyslíku… Průvodce vám budou dělat Sandra Bullocková a George Clooney v novém sci-fi thrilleru.
Continue readingTitulek napovídá, že půjde o příspěvek týkající se Petra Jandy. Asi není nikdo z posluchačů Oldies Radia, kdo by neznal frontmana oblíbené legendy Olympic, která hraje už více než padesát let. Kapely, která navždy obohatila hudební svět hity jako Dynamit, Pták Rosomák, Želva, Otázky… Výčet by byl velký. Já však chci psát o sympatickém počinu, který Petr Janda provozuje už šestým rokem, a bez ostatních členů kapely. S uskupením s lehce matoucím názvem Souseďanka.
Continue readingJedu tramvají a kousek ode mě stojí malý zubatý chlapeček se silnými brýlemi a legračním kulichem. Pod ním na sedačce sedí zřejmě holčička, nevidím na ní dobře. Tramvaj se rozjíždí a hlásí: „Příští stanice Vozovna Střešovice.“
Continue reading
K tomuto příspěvku mě opět přivedla zmínka v rozhlasových zprávách. Mluvilo se tam o tom, že horské boudy a penziony zejí prázdnotou, majitelé se jich hromadně zbavují a prodávají je. Lidé šetří a jezdí už jen na víkendové pobyty, což se zřejmě majitelům či nájemcům nevyplatí. Přivedlo mě to na myšlenku, zda nejsme v Čechách svědky konec klasických pobytů na horách. Není to zase tak zcestné, vzhledem k tomu, že na hory jezdím pravidelně a každý rok pozoruji další a další zavřené objekty (už jsem o tom v tomto blogu psal). A když už někdo nějaký penzion či restauraci někdo zkusí znovu rozjet, nevydrží tam déle než rok.
Dalo by se říci, že přežívají jen ty boudy, na které byli lidé léta zvyklí. Sám na jednu takovou v Krkonoších jezdím. Zatím je tam stále plno. Interiéry rozhodně nepatří k nejnovějším a nejzachovalejším, ale hosté tam jezdí ani ne tak kvůli komfortu v ubytování nebo lyžařským podmínkám, nýbrž kvůli shledání se starými přáteli, ať už jsou to majitelé nebo další hosté. S majitelem jsme se bavili o tom, že pokud si dnes někdo vezme horský objekt do nájmu a nemá zajištěn přísun klientů v podobě škol či konferencí, nemá téměř šanci.
Jenomže tahle bouda, do které jezdím, má ještě živost tak osm až devět let. Současní majitelé ji již nehodlají opravovat a jejich dvě dcery se – jak se zatím zdá – do převzetí rodinného podniku nehrnou. Skončí tak jedna z dalších legend, hosté se rozprchnou a kdo ví, zdali ještě budou na české hory jezdit. I my sami jsme byli při posledním pobytu malinko zklamáni, když nám byla místo klasického pokoje přidělená na nocleh kancelář domácích, která sloužila i jako provizorní ubytování pro nenadálé hosty (ač jsme měli pobyt zamluvený) nebo když jsme neměli ani své stále místo u stolu v době podávání večeře. I my si říkali, jestli není čas zkusit příští rok, po téměř deseti letech ježdění na jedno místo, něco jiného.
Osobně si myslím, že úbytek návštěvníků na horách – teď mám na mysli především v zimě – je jevem, který trvá už několik posledních let. Správa parku a lyžařského areálu se sice snaží, to ano, např. v Peci na Hnědém vrchu slouží už několik let nová lanovka, přibývají další (i když krátké a spíše dětské) sjezdovky, otevírají se nová občerstvení, nebo se stará modernizují, ale je otázkou, zdali není problém spíše v lidech pracujících v tamních službách. Uvedu jeden příklad…
Před pár lety nám vyprávěla dcera přítelkyně, která žije ve Spojených státech, jak byli s mužem lyžovat v jakémsi středisku a potřebovali se přibližovacím vlekem dostat na konci dne do penzionu, kde bydleli. Samozřejmě se u takového vleku sešla spousta dalších lyžařů, kteří se potřebovali nechat vytáhnout ke svým ubytovacím zařízením. Správa střediska se jim dokonce omluvila, že musejí čekat, a všem donesla kávu, aby jim to čekání zpříjemnila.
Asi o týden později jsme s přítelkyní lyžovali v Peci pod Sněžkou v Krkonoších a potkala nás obdobná situace – potřebovali jsme se vytáhnout krátkým vlekem nad boudu, kde jsme bydleli, abychom nemuseli šlapat v těžkých botách a s lyžemi na ramenou do kopce. Asi patnáct minut před koncem provozní doby čekal na vlek ještě docela slušný dav, určitě přes padesát lidí. My jsme byli téměř na konci této skupiny. Říkal jsem si, jestli to vůbec stihneme – malý vlek typu „Poma“ nejezdil zrovna nejrychleji. Pár minut před čtvrtou, kdy se mělo končit, bylo před námi ještě asi deset lidí. Přesně ve čtyři vlekař vstup na vlek uzavřel, nechal dojet lidi, pak vlek vypnul a beze slova odešel. Nás deset tedy muselo jít pěšky. O nějakém kafi jsme si mohli samozřejmě nechat jenom zdát.
Tehdy mě to hodně naštvalo – nikdo přece nechtěl, aby nás vlekař vozil po pracovní době bůhví jak dlouho. Zbývalo nás jen deset a vlek byl poměrně krátký. Kolik by mu to zabralo minut navíc? Patnáct? Nikdo z nás nemá rád přesčasy, ale také se jim dnes téměř nikdo nevyhne. Nebo alespoň stačilo říci něco ve smyslu „Promiňte, mám po pracovní době, za chvíli mi jede poslední autobus…“
Navíc jsem pár dnů před odjezdem na hory kdesi zaslechl zmínku o tom, jak správci a majitelé horských středisek brečí, že jim každý rok ubývá více a více hostů, protože dají raději přednost lyžování v zahraničí, kde nejsou permanentky zase o tolik dražší, ale lyžařské podmínky nesrovnatelně lepší. Ale ať se potom majitelé nediví, když jsou lidé rozčarování podobným přístupem. A jak jsem se později doslechl, u těchto vlekařů celkem běžným.
Zdá se, že se hory za poslední desítky let mění. Časům podnikových rekreací, týdenních vánočních či silvestrovských pobytů pomalu zvoní umíráček. Nadšení, kdy lidé jezdily do Krkonoš, Krušných hor či na Šumavu, možná opadává. Možná už to není tolik v kurzu, lidé třeba nacházejí jinou zábavu, do které vkládají ušetřené peníze. Nebo ty peníze zkrátka už našetřit nedokáží.
Byly také doby, kdy by pro spoustu lidí nemělo cenu jet na hory na méně než dva dny. Vzpomínám si, že když jsem byl mladší, jsem často nevěřícně poslouchal vyprávění babičky, která popisovala, jak jezdila na hory jejich generace. Tehdy se ještě dělalo v sobotu, takže odpoledne nasedli do autobusu a vyrazili z Prahy do Strážného (cca 140 km). Jistě si dovedete představit, jak tam tehdy v těch starých autobusech, bez dnešní rychlostní silnice č. 10 jeli dlouho. Zkrátka večer dorazili do Vrchlabí, poté nesli vše zhruba tři kilometry do kopce, potmě, v hlubokém sněhu, protože nahoru se autobus nedostal. Když dorazili na místo – nevím už, zdali tam měli správce nebo teprve roztápěli kamna – byl jistě čas jít spát. Ráno sjezdovku sjeli tak dvakrát nebo třikrát, protože nebyly žádné vleky a odpoledne už byl zase čas jet domů. Tomu se říká pravé nadšení!
Možná se k víkendovým pobytům lidé zase vrátí. Nejspíš ale už pojedou na hory svými nablýskanými SUV s náhonem na čtyři kola. Možná vyrazí už v pátek večer, aby si ještě stihli něco dát v horském baru, nebo alespoň v sobotu ráno. Určitě budou mít po ruce veškerý komfort, včetně odvozu bagáže rolbou či skútrem a stále rychlejších vleků.
Ale možná už na horách nebude za chvíli nikdo, kdo by je ubytoval, či obsloužil…
Nicméně věřím, že k tomu nedojde. Že lidé stále budou chtít jezdit na ty naše malé české hory, zažít ten pocit, kdy máte před sebou týden volna, stoupáte od parkoviště k chatě, dýcháte ostrý horský vzduch, pozorujete, kterak se svítí v malých okénkách těch pár typických chaloupek, které tu ještě zbyly. Ten pocit, kdy si ráno dáte rohlík s máslem, sýrem a šunkou a přemýšlíte, jestli krásné počasí vydrží a má cenu se vypravit na celý den na běžky nebo se raději držet poblíž na snowboardu nebo na lyžích. To je přeci stále pěkné, ne?
Ano, mám je moc rád. Ano – troufám si to tvrdit, že byla skutečně nejlepší – neboť s ústupem šedesátek přichází najednou silná, nová vlna nejen rocku, ale i popu a dalších hudebních směrů. Byla to léta, kdy jsme byli ochuzeni v našem uzavřeném bloku o vše, co se dělo na Západ o nás. Hudebních pořadů jako šafránu, Houpačka, Větrník a jiné byly jen slabou náplastí na to, co se dělo u sousedů. Už v Polsku na tom byli lépe a jejich hudební programy na PR3 a dalších gradovaly právě koncem sedmdesátek do skvostných pořadů. Poslouchám rád hudbu ze sedmdesátých let, má v sobě to kouzlo novátorství, nových postupů, rock se běžně hraje na popových stanicích, rockové skupiny bodují v hitparádách, obaly LP mají své kouzlo, s úctou je vytahujeme z obalů, úpěnlivě se čeká na každou novinku – naši mistři Uriah Heep, Deep Purple, Led Zeppelin, Yes, CCR, Wishbone Ash, Status Quo, Cream, Black Sabbath a jiní – třeba z glam rocku, popu i odjinud – plní stránky časopisů Melody Maker nebo New Musical Express. Jsme hladoví po každé informaci a Melodie nás uspokojuje jen pramálo. Radio Luxembourg je rušeno – kde získat nové informace natož slyšet své oblíbence? Šancí minimum – a přece! Kdo hledá, najde! Našel jsem i já – svůj zdroj, který mne obohacoval a dával informace více jak 6 let mého teenagerství. I když to byla zahraniční stanice a chytal jsem ji na krátkých vlnách, vždy byla plná novinek a zpráv – ale hlavně hudby! Tu jsme potřebovali slyšet – a když jsem se učil sám doma anglicky, tak jsem něco pochytil z názvů komentátora. Byly to dlouhé, 4 hodinové bloky toho nejlepšího, co bylo k mání ve světě hudby, hudby šedesátých a sedmdesátých let. Sedával jsem se malým tranzistorákem neděli co neděli po obědě na balkoně nebo na posteli a hltal vše, co šlo z vysílání. Obzory se rozšiřovaly a orientace ve světě pop a rockové hudby nabývala krásných rozměrů. Nebylo problém poznat zpěváka po hlase nebo kapelu po jejich charakteristickém zvuku, mezi kamarády jsem začal být „odborník“. Ale i já někdy objevoval to, co druzí už znali a co jsem musel tedy rychle „dohnat“. Zůstalo mi to vše ve vzpomínkách – a těším se tím, kdykoliv slyším něco ze „sedmdesátek“. A co víc – jsem rád, že existují stanice, které tuto hudbu hrají, a já se s ní mohu na chvíli vrátit do oněch krásných let, kdy vše začínalo. Tak třeba zase příště s nějakou vzpomínkou…
Večer, hodin deset. Ještě jsem nejedl.
Dovolte, abych si přisedl.
Horko, říkáte?
Pravda. A větráte?
Jsem si vědom toho, že se tento příspěvek může zdát nošením dříví do lesa nebo vožením sněhu na hory. Vášnivé debaty mezi zastánci originálního znění a dabingu se vedou již dlouho, a budou se vést nejspíš pořád. Jen mě udivuje, že to stále lidi baví…
Continue readingInterní poštou mi dnes přišel mail. Ve stručném znění zněl asi takto: „Z důvodu výpadku elektrické sítě je nutné omezit příjem proudu. Ve všech prostorách tak vypněte všechny spotřebiče, které nejsou nezbytně nutné k provozu.“Vzhledem k tomu, že stejný dopis dostali i moji zbylí kolegové, kteří zrovna seděli u počítačů, zavládlo ticho. Oči všech se pomalu zvedly od monitorů a potom společně klouzaly k jedinému větráku, který na plné obrátky rozháněl horký vzduch v místnosti.
Continue reading..a soused zase v práci 1/2 kila hřebíků.
A někdo brambory z pole JZD, jiný žvýkačku, vibrátor ( protože se ho styděl koupit ), anebo naftu z hloupě zaparkovaného náklaďáku.
Nedávno jsem zaslechl v rádiu zprávu, že dopravní podnik přišel na to, že dřevěná sedadla v tramvajích kloužou. Fajn objev. Ale to nemohl nějaký „čičmunda“ sedadlo odzkoušet, než se začala kompletně nahrazovat v dalších vozech? Spousta lidí má dřevěná sedadla raději než polstrovaná, a to z hygienických důvodů. S tím nelze než souhlasit. Ale proč by tedy nemohla být trochu naklopená? Ve starých tramvajích byla plastová, hladká sedadla, ale ta přece neklouzala.
Trochu mi to připomíná naše zákonodárce. Mají dostatek času na to, aby vymysleli a promysleli nějaký zákon. Pak vyjde zákon v platnost, za dva měsíce se zjistí, že je to totální hloupost, načež některá z těch chytrých hlav řekne „Ano, víme už, že to není to pravé, ale ještě to necháme dva měsíce uležet a pak to změníme.“ Člověk jen kroutí hlavou: „Panebože, nikdo je přece nenutil, aby zákon honem uvedli do provozu, to se nemohli s někým poradit?“ Co třeba nějaký člověk z lidu se selským rozumem, ten by jim neporadil? Nebo ještě lépe, proč si nevezmou příklad z ciziny? Proč stále vymýšlíme to, co už vymysleli jinde, abychom to vymysleli jinak, a ještě blbě? Jenomže za co by ti zákonodárci potom brali ty platy, že…
Několik příkladů – každý asi ví, jak se tu táhnou dědická řízení. Když umřela moje matka, která se znovu vdala, zanechala po sobě dvě nezaopatřené děti a manžela. Zřekl jsem se své části dědictví, protože mi bylo jasné, že to její nová rodina nebude mít jednoduché. Přestože vše bylo jasné, vleklo se to čtyři roky. Nedej bože, kdybychom se o něco dohadovali. Tím se dostávám k problematice handrkování se o dědictví. Každý z nás asi viděl nějaký opuštěný, polorozpadlý obytný dům, chatu či hotel. Na otázku, proč s tím nikdo nic nedělá, dostal odpověď, že jsou tam nevyjasněné dědické vztahy, že se dva hádají o dědictví apod.
Slyšel jsem, že v Německu je údajně lhůta třiceti dní na to, aby se dědicové dohodli. Pak dědictví propadne státu. Netroufám si posoudit, nakolik je to pravda a nakolik je tato lhůta dostačující vzhledem k tomu, že je pro dědické řízení jistě potřeba pořídit veškerý soupis majetku zemřelého, nicméně nebyla by určitá lhůta cestou? Zkrátka a dobře, pokud se do stanovené doby nedohodnete, všechno vám sebereme a nikdo se nebude muset dívat na ty ohyzdnosti, které tu chátrají jen proto, že se dohodnout nemůžete nebo nechcete. Tím by se přestaly platit zbytečně horentní sumy právníkům za další a další úkony v dědických řízeních.
V pražské Libni je už léta zavřený objekt, kde byla kdysi kavárna a kino Dukla. Občas jsem si z nějakého periodika přečetl, jak se město už léta snaží domluvit s italským vlastníkem, který se ale všem pouze směje do obličeje. Nemohl by být princip podobný dědictví uplatněn i zde? Proč zkrátka nedostane restituent nebo nový majitel určitou lhůtu na to, aby dal objekt do pořádku, jinak propadne státu? Nejsem sice žádným přítelem znárodňování, ale proč se musíme koukat na podobné budovy, které jsou buď útočištěm bezdomovců či narkomanů, nebo kolem nich chodíme se strachem, že se jednou zřítí?
A poslední, trochu jednodušší příklad. Kolikrát někdo z nás četl, jak řidič natankoval plnou nádrž a ujel od čerpací stanice bez placení. Sousedka z chalupy pracovala na nočních směnách na pumpě a pamatuji si, jak několikrát přišla ráno po službě se slovy „Tak jsme si zase vydělali. Nějaký blbeček natankoval plnou a ujel.“ Když jsem byl ve Státech, všiml jsem si, že tam mají na tohle jednoduchý fígl – platí se PŘEDEM. Zastavíte u stojanu, vejdete do obchodu, nahlásíte u jakého stojanu a za kolik budete brát benzín. Zaplatíte, obsluha vám příslušný stojan odblokuje a nastaví. Jakmile natankujete za příslušný obnos, čerpadlo se automaticky vypne. Nehrozí tak, že byste natankovali za víc, než jste původně chtěli. Pokud zaplacený obnos nevyčerpáte, pumpař vám vrátí rozdíl. Při placení kartou je to ještě jednodušší, strčíte ji do čtečky přímo na stojanu, zadáte, za kolik chcete tankovat, a je to. Jednoduché, účinné, bez placení nikdo neodjede a celý úkon trvá stejně dlouhou dobu, akorát je v opačném sledu než u nás.
Ano, v cizině je leccos promyšlené lépe, jen u nás to jaksi nikdo nechce vidět a slyšet. Za to argumenty, že v cizině lidé za to či ono také platí tolik, slýcháme dost často. Jen už většinou nikdo nedodá, že tam také víc berou nebo že ten jejich plat má větší kupní sílu než u nás.