Než se Vladimír Mišík vydal sólovou dráhou, resp. spolupráci se skupinou ETC…, prošel čtyřmi z nejzásadnějších českých beatových skupin: Matadors, George & Beatovens, Blue Effect a Flamengo. Od jednoduchých písní o lásce se stále více zaměřoval také na to, co zpívá, text se pro něj stával více a více důležitým. A tím se také méně a méně líbil komunistickým cenzorům.
V šedesátých letech se nedalo vyhnout vlivu divadla Semafor, které uvádělo nejen neuvěřitelně populární hry, ale ve své době také jednu hitovou melodii za druhou z autorské díly Suchý – Šlitr. Jiří Šlitr o Vánocích 1969 zemřel a Suchý pokračoval v hudebně-divadelní práci dál, ačkoliv režim se mu to snažil velmi komplikovat (zejména po jeho podpisu manifestu Dva tisíce slov). Kvůli tomu Jiří Suchý na začátku 70. let zjišťoval, že protlačit nějaký text k vydání je stále těžší. S Vladimírem Mišíkem na tom tedy byli vlastně podobně – a přesto se právě spolupráce dvojice Suchý – Mišík nakonec na desku dostala. Jmenovala se Proč ta růže uvadá.
V pořadu Milana Lasici Kam zmizel ten starý song Vladimír Mišík vzpomínal následovně: „Já jsem Semaforem odkojen, to byla hudba, kterou jsem vnímal jako teenager úplně nejsilněji a myslím si, že dodnes to je nepřekonatelná éra hromady písniček, které byly vtipné, senzační, poetické…“ A konkrétně k Proč ta růže uvadá dodal: „ Může za to Hynek Žalčík, který nás produkoval. Josef Kainar umřel, já jsem měl připravený hudební materiál a on naznačil, že by třeba pan Suchý napsal nějaký text. Já se divil, říkal jsem: ‚Myslíš, že by pan Suchý pro bigbeat napsal nějakou písničku?’ A on na to: ‚Nech bejt a uvidíš.’ Pak ji přinesl a byla to nádhera…“
Proč ta růže uvadá vyšla na eponymním Mišíkově albu a protože oba autoři věděli, že se skutečně povedla, rovnou složili další skladbu – Šero v kavárně. To už si ale cenzor řekl, že všeho moc škodí a druhou píseň bezdůvodně zakázal, čímž rozjetá spolupráce zase skončila (Šero v kavárně vyšlo až po sametové revoluci). Mišíkovo album mělo už ve své době nebývale velký ohlas a chválil je i náš přední hudební časopis Melodie, přičemž hudební kritik František Horáček konstatoval, že Mišík „…se se Suchého poezií obdivuhodně spřátelil na bázi té nejintimnější šansoniérské nostalgie.“ Jen škoda, že tehdejší krátkozraký režim dokázal zastavit spolupráci, ze které mohlo vzejít i mnoho dalších jistě krásných písní.
Vladimír Mišík dodnes Růži připomíná i na svých koncertech a je za onen krásně dojemný text také dodnes Jiřímu Suchému vděčný: „Panu Suchému moc děkuju, že můžu zpívat tenhleten text, hrajeme ho dodneška. Dokonce ho často přidáváme a lidi reagují velmi vřele, takže jsem moc hrdý, že zpívám jednu písničku, nebo tedy jeden text pana Suchého.“ Svého času písničku do svého repertoáru převzala také populární skupina Lucie a sám Mišík ji dokonce přezpíval i do angličtiny jako Why Does This Rose Fade And Die.