Paul McCartney: Rap je poezie

  • Kategorie: Novinky

    Paul McCartney odstartoval další část svého turné s názvem One on One a časopisu Rolling Stone poskytl rozhovor, který v překladu nabízíme. Slavný hudebník prozrazuje, co s sebou vozí na turné, kde bere energii na tříhodinová vystoupení, jak před nimi relaxuje nebo co si myslí o rapu.

    Autorem rozhovoru je Kory Grow. Původní znění na: www.rollingstone.com

    Co mohou fanoušci očekávat na novém turné?
    Doufám, že hlavně uvolněnou show. To je všechno, o co mi jde a co dělám. Vystoupíme, budeme se snažit užít si večer a náladu předat lidem. Sám vím, jaké to je, často chodím na koncerty.

    Budete na této části turné dělat něco jinak?
    V základu děláme pořád One on One show, jen ji tu a tam okořeníme. Je to taková oživená verze. A na většině míst, kam míříme, jsme ji zatím nehráli, takže tam One on One zatím neznají.

    Sám sebe označujete za soutěživého člověka. Platí to i pro turné, soutěžíte s ostatními?
    Řekl bych, že každý, ať už se živí čímkoliv, chce odvést nejlepší práci. Takže jo, snažím se soutěžit s ostatními. Ale nijak bláznivě – když je někdo lepší, nepůjdu se domů vybrečet. Myslím, že jde o přirozenou soutěživost. Vezměte si Beatles – snažili jsme se být nejlepší v Liverpoolu. Potom v Anglii, a pak jsme chtěli být nejlepší na světě. Je to jako instinkt. Podstatnější je, co by se stalo, kdybyste přemýšlel jinak. Pak byste šel ke dnu. Nesmíte si říct: „Záleží na tom vůbec? Prostě odehraju pár sraček, stejně to je každýmu jedno.“ Takže se snažím nedělat věci napůl, což nakonec vyústí v soutěživost.

    Je těžké být noc co noc na hlavním pódiu?
    Ne, není. Děláme důkladné přípravy, před každou show máme zvukovou zkoušku, takže jako bychom tam už byli. Ale jakmile potom stojíte před publikem, jste prostě tam, všem na očích, už nemůžete pryč. Což vám ale věci usnadní, ačkoliv je to někdy těžké. Prostě jste tam a měl byste… musíte ze sebe dát to nejlepší. Takže ne, není to tak těžké.

    Každou noc odehrajete skoro čtyřicet písní a show trvá skoro tři hodiny. Co je tajemstvím vaší energie?
    Myslím, že odpověď je stejná jako na předešlou otázku. Jakmile jednou stojíte před publikem, nakopne vás to, nabije baterie, jako když otočíte knoflíkem, takže je to skvělé. Každý večer je trochu jiný a také každý večer trošku jinak hrajeme. Ale vždycky se snažíme odvést nejlepší práci a užít si ji. Pak všechno probereme: „Už jsme tam skoro byli, ale ještě pár věcí musíme do příště zlepšit…“ A lidé, kteří koncert viděli, pak říkají: „Nechápu, o čem to mluvíš…“ Nikdo totiž nevnímá chyby, které slyšíme my. Což nás táhne dál, abychom se snažili, a podporuje naše nadšení. Pomáhá to proudění energie.

    Vaše současná kapela existuje déle než Beatles i Wings. Co je na ní tak jiného, že drží pohromadě?
    Já vím, je to šílené. Nijak zvlášť to neřešíme, zkrátka je to tak. Asi nastal pravý čas. Víme, jak společně hrát, užíváme si společné hraní a zdá se, že se to líbí i publiku, takže není důvod něco měnit. To je celé. Co řekl Willie Nelson o odchodu? „Kam bych jako měl odcházet?“ Také Ringo řekl: „Tohle je naše práce.“ A s touto kapelou se pracuje tak lehce, hrají skvěle. Všichni se snažíme a chceme, abychom zněli dobře. Myslím, že právě díky tomu držíme pohromadě, nehádáme se, což také pomáhá. Chci říct, samozřejmě nastanou momenty typu: „Ach jo, kdybych tohle býval neudělal.“ Nebo: „Tohle už, prosím tě, zítra nedělej.“ Nebo tak podobně, ale vycházíme skvěle.

    Máte – kromě zvukové zkoušky – nějaké rituály před koncertem?
    Myslím, že každý máme své. Když se připravuju, dělám pokaždé stejné. V Japonsku nebo Evropě mi hodinu před koncertem zavolá překladatel a dáme si dvaceti nebo třicetiminutovou jazykovou lekci, kde se snažím naučit pár frází na prolomení ledů. Ale hodina je pryč a přede mnou je několik věcí, kterými se zahřívám. Pár drobností, rituálů, původně šlo jen o věci přípravy na koncert, ale postupně se z nich skutečně staly trochu rituály. A když jsem hotový, zajdu zkontrolovat kapelu, podívat se na kluky, kde pokračují další malé rituály, které máme společné.

    A jaké to jsou?
    Pár věcí, společně zpíváme, zkoušíme harmonie, a potom, těsně předtím než jdeme na pódium, se všichni společně obejmeme a naladíme na stejnou vlnu. A je to, jsme hotoví, připravení, jdeme na to.

    Když vynecháme nástroje, co si s sebou berete na turné?
    Pokaždé spoustu věcí, které nepotřebuju. Vždycky mám tašku, do které se nikdy ani nepodívám. Jenže jakmile si ji nevezmu, přijde moment, kdy z ní něco potřebuju, nějaké demo, které chci někomu pustit, nějaké poznámky, na které se chci podívat, dopis, na který chci odpovědět. Takže v ní mám věcí jak na severní pól. Ale jinak, kromě tašky, nic moc dalšího. Občas s námi jedou přátelé nebo manželky a příbuzní, což je skvělé. Ale mimo přátel, příbuzných a tašky mě nenapadá nic jiného.

    Je šikovné být minimalista.
    Co jiného potřebujete kromě přátel, příbuzných a tašky? (smích)

    Jakým způsobem na turné odpočíváte?
    Když je den koncertu, vstaneme, posnídáme, jdeme si zacvičit. Když máme čas, projedeme se na kole, takže někdy vidíme i část města a tak. Potom se vracíme, obyčejně je čas na masáž. Je mi jasné, že se ode mě spíš čeká, že řeknu: „Jasně, kámo, hrajeme karty, pijem tequillu, dáme pár jointů a pak jen hraju celý odpoledne na kytaru.“ Ale dnes už to tak není. Takže tohle děláme, po masáži něco sním, umyju se a vyrazím na koncert.
    Trochu nuda, že? Pokud jde o legendy, už to není ten slavný rock and rollový život. Ale v mém věku mi sedí. Mám ho tak rád, jinak bych tak nežil. Díky tomu jsem schopný potom hrát tři hodiny. A vtipné na tom je, že všechna ta energie z publika vás nabije mnohem víc, než vás koncert unaví. Čím déle jedete, tím víc energie máte, což mě pořád překvapuje.
    A všechny ty holky v publiku říkají: „On se ani nenapije vody!“ Dovede si představit, že Beatles zastaví koncert se slovy: „Moment, vydržte, kamarádi,“ a následuje glo glo glo? To prostě neděláme, nebyl jsem vychovaný v „pitném režimu“. Napiju se před koncertem a po něm, jakmile se rozjedeme, můžu zůstat, jak dlouho chci.

    Jestli vám to tak funguje, pak skvělé…
    Můj zvukař mi vždycky říká: „Pij víc vody, chlape, víc vody.“ Ale na to není čas, ani vteřina…

    Zdá se mi, že dnes pracujete ještě víc, než když jste hrál s Beatles.
    Jo, asi jo, nejpodstatnější věcí na turné je cvičení a správné jídlo. Jsou lidé, kteří cvičí desetkrát víc než já, ale mně to stačí. Dělám, co cítím jako správné a co mě udržuje v dobré kondici.
    Když jsem byl malý, nenáviděl jsem T. V., tělesnou výchovu. Říkal jsem si: „Ach jo, to je nuda.“ A s Beatles byste nás nikdy neviděl něco podobného dělat. Byli jsme mladí, nemuseli jsme o tom ani přemýšlet, prostě to nebylo na pořadu dne. Ale dnes už spousta lidí, která by dřív necvičila, jde do fitka a užije si to. A je bezvadný pocit, když potom dokážete něco dělat a neodpadnout…

    Často měníte seznam hraných písní. Které jste si v poslední době užil?
    Hrajeme A Hard Day’s Night (Perný den), což jsme dřív nedělali, a ten úvodní akord má pořád v sobě kus vzrušení. Takže tu hraju rád. Také Temporary Secretary, protože je to vždycky trošku výzva a má v sobě ten elektronický puls. Takže to je v pohodě. Od Wings rád hraju Band on the Run, Live and Let Die a 1985. Rád mám baladu My Valentine, kterou jsem napsal pro Nancy (Paulova manželka, pozn.) a také si užívám For the Benefit of Mr. Kite.
    Mr. Kite je docela výzva, protože v ní jde baskytarový part jinam než zpěv, takže musíte svoje tělo rozdělit na půlky, jednu poslat hrát basu a druhou zpívat. To je fajn, je to docela těžké.

    Četl jsem, že John Lennon napsal slova podle plakátu. Co jste si o nich myslel, když jste je poprvé četl?
    No, bezvadný je, že všichni říkají: „John Lennon napsal slova…“ Ta slova jsme napsali s Johnem společně. Šel jsem k němu domů, a není to tak, že bych byl paranoidní a bránil si svůj píseček, pravdou zkrátka je, že jsme seděli u něj v pokoji a říkali: „OK, tak co napíšem?“A on povídá: „Hele, viděls tenhle plakát?“ Takže jsme vzali skoro všechna slova z toho plakátu a doplnili je. Ale udělali jsme to společně.
    To je také důvod, proč ji hraju na koncertech. Protože ačkoliv byl John hlavní zpěvák té písně, líbí se mi a cítím to tak, že jsem ji napsal s ním, byl s ním v místnosti, kde vznikala. Takže je dobře ji hrát. Ale ano, bylo to tak, ta slova jsme vzali z cirkusového plakátu, byli tam všichni ti Pablo Fanque, kůň Henry s Hendersonovými, pan Kite, hořící obruč. Všechno přímo vyňaté z plakátu.

    Když teď znovu vyšel box se skvělým Sgt. Pepperem, nepřidáte z něj víc písní?
    Tak pár jich už hrajeme. Přidali jsme zrovna přímo skladbu Sgt. Pepper. Nechci o tom moc mluvit, máme přichystaná jen tři nová překvapení, tak je nechci předem vystřílet. Líbilo by se mi, kdyby lidé chodili a říkali: „Ty jo, to jsem nevěděl, že hrají tohle!“ Takže jo, jedna nebo dvě tam budou, ale jak už to tak v internetové době chodí, překvapení praskne po prvním koncertu.

    Čí koncert se vám v poslední době nejvíc líbil?
    Nebylo to sice v poslední době, ale před časem jsem byl na Jay-Z a Kanyem (Westovi, pozn.). Taky poslední show U2, to se mi líbilo… James Taylor, jeho mám rád, je to pro mě citová záležitost, ušli jsme spolu dlouhou cestu. Jeho první album jsme dělali společně, takže vidět se s ním je jako potkat starého přítele. Jo, tu a tam jsem byl na pár skvělých lidech, ale když zajdete někam jako na letošní Grammy, vidíte spoustu zajímavých lidí.

    Co vás zaujalo na Jay-Z a Kanyem?
    To je vám zvláštní věc. Hodně lidí slyší rap a řekne si: „No jo, jen spousta řečí, stěžování si a dělání ramen.“ Jenomže na koncertě vidíte, že je to taky spousta poezie. Ohromilo mě to, myslím tím vidět celou show, až pak pochopíte, o čem to celé je. Takže jsem si ji užil.
    Je to poezie města, rozumíte? Když sledujete show, máte trochu času přemýšlet, o písních, o jejich smyslu. Děcka v publiku už je všechny znají, přesně vědí, o co jde, znají všechna slova a texty, ale pro mě bylo podstatné pochopit, že rap je více, než mnozí říkají. Patří ke vzdělání a mně se líbí.

    A poslední věc – jakou radu máte pro začínající hudebníky?
    Hrajte co nejčastěji. Hrajte v barech a kdekoliv jinde, protože čím víc budete hrát, tím lepší budete. Ničím jiným to nenahradíte. Stejná věc platí, ať už děláte cokoliv. Jste DJ? Věnujte se tomu naplno. Pokud hrajte na kytaru, hrajte co nejvíc. Máte kapelu, hrajte co nejvíc. Tak se učí všichni. Tak se naučíte být dobrý v tom, co děláte, v tom čím jste. A budete stále lepší. Doufejme.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...