Rolling Stones – (I Can’t Get No) Satisfaction

  • Kategorie: Hudební knihovna

    Možná je to paradox, možná osud, ale základy nejslavnějšího hitu skupiny Beatles, stejně jako nejslavnějšího hitu skupiny Rolling Stones, přišly ke svým autorům ve snech. Zatímco Paulovi McCartneymu se zdálo o Yesterday, Keith Richards vymyslel ve snu snad nejslavnější kytarový riff století – Satisfaction.

    Stalo se tak během vyčerpávajícího turné Rolling Stones po Spojených státech. 6. května odehráli show na Floridě, přesněji jen část show, protože vzápětí vzali rozdovádění fanoušci útokem policejní ochranku, aby se dostali blíž ke svým idolům na pódiu. Koncert byl přerušen a Stones raději zmizeli ze scény. Ten večer se Richardsovi zdál sen, ze kterého se vzbudil a v polospánku si na magneťák u postele nahrál riff písně spolu s nápadem na slova „can’t get no satisfaction“ (nikdy nemají dost).

    Keith dobře udělal, že si nápad hned nahrál, protože jej do rána zapomněl. Když si nahrávku pustil, usoudil, že je to kopie skladby Dancing In The Street od skupiny Martha & The Vandellas a málem ji smazal. Nicméně ještě během týdne ji kapela dotáhla, nahrála a během stejného měsíce také vydala na singlu v rámci propagace probíhajícího turné. „Když jsme na ni začali pracovat, zněla spíše folkově a Keithovi se to vůbec nelíbilo,“ vzpomínal o tři roky později Mick Jagger. „Nechtěl to vydat jako singl, měl pocit, že to nefunguje. Myslím, že se mu to zdálo celé až moc jednoduché, nedoceňoval to. Prostě si myslel, že je to blbost.“
    Ve skupině tehdy dokonce došlo k hlasování, má-li se Satisfaction na singlu vydat. Podle Micka byli všichni vyjma Richardse pro, ale baskytarista Bill Wyman ve svých vlastních vzpomínkách uvádí na pravou míru, že proti byl vedle Keithe i sám Jagger – ale byli přehlasováni.

    Na nahrávce je dominantní ostře zkreslený kytarový riff. Jak vznikl, popisuje Keith: „Chtěl jsem tam dostat maximální zkreslení. Ten riff bylo potřeba pořádně naostřit, takže jsme nažhavili zesilovače a vytočili je na zas*aný maximum, ale pořád to nebylo ono. Potom Ian Stewart (pianista skupiny, pozn.) zaběhl někam do krámu a přinesl tuhle mašinku na zkreslení zvuku, ať ji zkusíme. Takhle improvizovaný to bylo, vzniklo to úplně z ničeho. Ta krabička neměla moc užití, na nic jsem ji pak už nepoužíval, ale tehdy to přesně sedlo.“

    Písnička okamžitě začala poutat pozornost. Dokonce zaujala černého soulového zpěváka Otise Reddinga, kterému se sice provedení Stones moc nelíbilo, ale v písni samotné potenciál cítil a zcela přepracovanou ji nazpíval. Byl to jeden z prvních případů, kdy černošský zpěvák přebral hit od bílého, zpravidla to tehdy probíhalo obráceně. Mick Jagger: „Byl to ten song, který Rolling Stones udělal, tehdy jsme se z jedné z mnoha kapel stali tou monstrkapelou. Na to vždycky potřebujete jeden jediný hit.

    Časopis Rolling Stone označil skladbu za druhou nejlepší píseň historie rocku a popu (za hitem Like A Rolling Stone od Boba Dylana). Po písni později sáhl kdekdo, od soulové královny Arethy Franklin, Chrise Farlowa, Jerryho Lee Lewise až po rappera Vanillu Ice nebo současnou pop-hvězdu Britney Spears.

    Kuriozita závěrem – hotel Fort Harrison, kde Keith Richards základ písně vymyslel, dodnes existuje, ale patří americké náboženské organizaci scientologů a konají se zde zejména náboženské akce této církve. A mimochodem, základní verš písně, I Can’t Get No Satisfaction, je vlastně lingvisticky špatně, obsahuje v angličtině nepřípustné dva zápory v jedné větě.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...