Pink Floyd – Arnold Layne

  • Kategorie: Hudební knihovna

    Skupinu Pink Floyd už nikdo nikdy nevymaže ze škatulky nejvlivnějších rockových skupin historie. Při poslechu jejich úplně prvního singlu ještě asi nikoho nenapadlo, jak vysoko tato kapela míří, tehdy totiž vydali rozvernou psychedelickou písničku s názvem Arnold Layne.

    Stejně jako o pár let později kinksovská Lola, i Arnold Layne byl písničkou o transvestitovi, resp. o Arnoldovi, který tajně krade na balkonech podprsenky a ženské kalhotky. Šlo o skutečnou postavičku londýnského života. Roger Waters: „Jak moje, tak Sydova (Barrettova) matka často pronajímaly pokoje studentkám, protože kousek po silnici byla dívčí kolej, takže na šňůrách byly pořád nějaké podprsenky a kalhotky. A Arnold – nebo jakkoliv se jmenoval – si pak z našich praček zkrátka kousky odebíral.

    Pink Floyd (přesněji v té době „The Pink Floyd„) ještě vedl Syd Barrett, který je i autorem písničky a zpíval i hlavní hlas. Právě Syd také vymyslel název kapely složením jmen svých oblíbených bluesmanů, kterými byli Pink Anderson a Floyd Council. Později bohužel ztratil kontrolu nad množstvím halucinogenních drog, do jejichž začarovaného kruhu se dostal, a postupně se z něj stala psychická troska, neschopná kontaktu se světem.

    V době vydání singlu na jaře roku 1967 byl ale Syd ještě na vrcholu sil a tvůrčím motorem Pink Floyd. K desce natočili i dva promo snímky (známější je z pláže v Sussexu), a i když je dnes Arnold Layne ve stínu pozdějších hitů jako Money nebo Wish You Were Here, stal se jejich prvním hitem – vyšplhal až na 20. místo žebříčku (což byl pro prakticky neznámou kapelu obrovský úspěch). A to i přes fakt, že některé rádiové stanice, včetně např. i pirátského Radio London, písničku kvůli tématu odmítly zařadit do vysílání.

    Když tehdy Pink Floyd hráli Arnolda na koncertech, míval prý někdy až 15 minut, ale pro desku jej zkrátili na necelé tři minuty. David Gilmour tehdy ještě nebyl člen skupiny, Barrettův repertoár se ale posléze do noty naučil, aby za něj mohl na koncertech v jeho slabších chvílích zaskakovat. A konkrétně tuto písničku si tak oblíbil, že ji do setlistu zařadil i v roce 2006 na svém turné k desce On An Island. Zpíval ji tehdy ovšem pianista Rick Wright a jako host jednou také David Bowie. Obě tyto koncertní verze pak vyšly i na singlu, a ten se vyšplhal v žebříčku ještě o příčku výš než originál. I s Nickem Masonem za bicími ji pak v roce 2007 Pink Floyd zahráli na koncertě k poctě Sydovi po jeho smrti. Bohužel to shodou náhod bylo také poslední vystoupení Ricka Wrighta s Pink Floyd.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...