Merseys – Sorrow

  • Kategorie: Hudební knihovna

    První polovina 60. let byla v Británii ve znamení merseybeatové mánie pojmenované podle řeky Mersey protékající centrem této mánie, Liverpoolem. Skupiny jako Beatles, Searchers, Gerry & The Pacemakers, Billy J. Kramer With The Dakotas, Undertakers, Fourmost, Mojos nebo Swinging Blue Jeans se přetahovaly o tisíce fanoušků a vydávaly hit za hitem. Jednou z nejúspěšnějších z nich byli Merseybeats.

    Hity jako I Think Of You, Don’t Turn Around nebo Wishin’ And Hopin’ zajistily skupině Merseybeats solidní základnu fanoušků, ale v polovině 60. let celá mánie rychle chladla. Hudební vkus se měnil, většina liverpoolských kapel zmizela z žebříčků tak rychle, jako se v nich objevila, a mnoho hudebníků si začalo hledat jinou práci. Krize doháněla i Merseybeats, kteří se rozpadli v roce 1966. Zpěváci a kytaristé Tony Crane a Billy Kinsley nicméně hudební svět opustit nechtěli, založili tedy duo pojmenované zkráceně Merseys a hledali silnou písničku, kterou by na někdejší úspěch navázali. Zdroj našli ve Spojených státech.

    Americká kapela McCoys zazářila svým prvním hitem Hang On Sloopy a skvěle navázala i druhým singlem s coververzí písně Fever. Právě na jeho B straně se skrývala nenápadná balada Sorrow. Napsala ji trojice autorů: producenti, hudebníci a skladatelé Bob Feldman, Jerry Goldstein a Richard Gottehrer, kteří stáli právě za úspěchem skupiny McCoys (a sami vystupovali pod názvem Strangeloves). Sorrow vznikla pouze jako doplňující píseň, „béčko“ k hitu Fever, pravděpodobně i samotným autorům uniklo, jaký hitový materiál tu mají v rukou.

    Merseys písničku natočili na jaře roku 1966 a pozvali si na nahrávání zkušené hudebníky jako člena Tornados a vyhledávaného studiového bubeníka Clema Cattiniho, kytaristu Jimmyho Page a baskytaristu Johna Paula Jonese (oba později Led Zeppelin). Na kontrabas hrál zase člen Cream Jack Bruce. Dvojice nadšená výsledkem přinesla nahrávku své vydavatelské společnosti, která ji ovšem překvapeným hudebníkům vrátila a požadovala její přepracování. Vznikla proto druhá verze. „Byli jsme si jistí tím, že ta první verze je jasný hit, byla úžasná,“ vzpomínal Tony Crane. „Druhá zněla spíše jako koncertní nahrávka s dechy. Když potom měla takový ohlas, trošku nás to žralo.“

    Nahrávku poslali do světa v dubnu 1966 a singl byl rázem úspěšnější než všechny předešlé hity kapely Merseybeats: vyšplhal se až na #4 britského žebříčku. Merseys se tak stali jednou z mála skupin, která dokázala zabodovat navzdory ztrátě zájmu publika o liverpoolské skupiny. Zároveň to ale byl jejich jediný tak výrazný hit, ani následující So Sad About Us (od skupiny Who), ani další singly už úspěch nezopakovaly.

    Sorrow ovšem žila životem dál, už v roce 1967 její úvodní verše ocitoval ve vlastní písničce It’s All Too Much, která se později objevila ve filmu Žlutá ponorka, člen Beatles George Harrison. V roce 1973 měl se Sorrow znovu veliký hit David Bowie (poslal ji dokonce ještě o stupínek výš než Merseys na #3). Zajímavostí je, že na této nahrávce bubnoval jeden z nejlepších liverpoolských bubeníků Aynsley Dunbar. Další zdařilé předělávky pořídili např. Dum Dum Girls, Tex Perkins nebo Dumb Blondes.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...