Z Vinohrad na Zličín

  • Kategorie: Blog

     

    Pokud člověk neví, co o povodních s volným časem, je ideální domluvit si obchodní schůzku na druhém konci města. Jednu takovou jsem měl smluvenou na pátou hodinu v úterý 4. června v pražském obchodním centru Metropole Zličín. Naivně jsem si myslel, že mi stačí odejít z kanceláře kolem čtvrté hodiny. Zhruba v 16.00 jsem nasedl na Vinohradech do tramvaje číslo 10. Bez nějakých větších potíží jsme přískoky doskákali k Andělu. Vzhledem k tomu, že linky metra nejezdily v centrální části Prahy, bylo nutno nasednout na trasu B, která končí na Zličíně, až na stanici Radlická.

     U Anděla, kam jsem dorazil v 16.25, jsem si přečetl, že ke stanici Radlická jede také tramvaj č. 7. Protože akorát přijížděla k refýži, neváhal jsem a skočil do ní. Přiznám se, že tyto končiny Prahy, tedy jihozápadně o této stanice, téměř neznám. Když jsme zastavili v zastávce Hlubočepy, na začátku tramvajové estakády, byl jsem ještě klidný. Když z reproduktoru zaznělo hlášení „Konečná stanice, prosíme, vystupte!“, byl jsem malinko zmatený. Tramvajovou smyčku jsme nechali za sebou, naše tramvaj navíc neměla zadní kabinu, aby mohla jet okamžitě zpět. ‚Kde se tady chce otočit?‘ říkal jsem si. Když zazněla stejná hláška i v angličtině a dveře se nezavíraly, přece jen se pár lidí osmělilo a zeptalo se řidiče, zdali si opravdu mají vystoupit. „Ne, nemusíte,“ blahosklonně jim pokynul ten muž v modrém. Hlášení zřejmě zaznělo chybně, ale proč to tedy řidič neupřesnil do mikrofonu? No nic, nebuďme škarohlídy.

    Jízda po barrandovské tramvajové estakádě byla pěkná – výhled na prokopské údolí, okolní pražské kopce, mírné sluníčko. Bohužel jsem tudy jel zbytečně. Konečně mi ve stanici Chaplinovo náměstí došlo, že se na této trase přestupu na stanici Radlická nedočkám. To bylo 17.15. Abych však neudělal nějaký neuvážený krok, optal jsem se spolucestujících, zdali to náhodou nejede na Radlickou. Od pohledů „Ty jsi asi spadl z višně“ jsem se dostal až k nějaké studentce, která mi ochotně poradila, že se autobusovou linkou 120 dostanu odtud do stanice Křížová. Včas jsem poslechl a zavírajícími se dveřmi jsem proskočil až na nástupiště a z něj skokem typu „žabička“ téměř až do přijíždějícího autobusu 120.

    Ten mě za odměnu vzal do končin, kde jsem v životě nebyl. Projel jsem si zastávky s malebně znějícími názvy jako Na Srpečku, Pod Děvínem nebo Správa sociálního zabezpečení. Křížová bohužel není stanice metra, ale stanice tramvaje na trati, kterou jsem se přes několik stanic teprve potřeboval dostat ke stanici Radlická.

    Přestože na Křížové jde o přestup mezi konečnou autobusu a stejnojmennou stanicí tramvaje, je přestup řešen tak inteligentně, aby se chodci dostali k tramvaji přes troje světelné přechody, které samozřejmě nejsou mezi sebou navzájem synchronizované. Takže celý přestup zabral asi pět minut, a to jsem odmítl jít přes poslední, čtvrtý světelný přechod mezi jednotlivými nástupišti. No nic, nebuďme škarohlídy.

    Odsud jezdila do Radlické pouze náhrada za metro v podobě tramvajové linky X B. Pochopil jsem tedy, že tramvaj 7 sem nyní nejezdí, aby neblokovala trať soupravám náhradní dopravy. Než tramvaj přijela, uplynulo dalších pět minut. ‚Na to, že je to náhrada za metro, nejezdí zrovna nejčastěji,‘ říkal jsem si. Mého výrazu si všiml jeden stojící muž a s radostí, že našel spojence, mě hned oslovil: „To je síla, co? A co teprve ráno na Radlické, když se celé Jihozápadní město snaží nacpat do jedné tramvaje. Lidí si to fotí, pak to dávají na internet a tam z toho mají srandu.“ (opravdu jsem pak večer na Facebooku viděl fotku od kamaráda, který tudy ráno cestuje – dav naštvaných „ksichtů“ zaplňujících celou plochu nástupiště). Tramvaj přijela přecpaná jak po nedělní svíčkové, nevešel by se tam už ani moučník. Za ní přijely vzápětí další dvě soupravy. No nic, nebuďme škarohlídy. První souprava přece mohla zůstat viset někde na křižovatce nebo v koloně, další ji pak dohnaly.

    Pokud si někdo myslel, že přestupem z tramvaje do metra už bylo vše vyřešeno a zbývalo dojet jen těch pár stanic do Zličína, tak se mýlil. V Radlické chodil po nástupišti mladík v reflexní vestě a informoval cestující o tom, že po koleji č. 1 (vede z centra do Zličína) jezdí pouze jedna souprava sem a tam, a to pouze do stanice Nové Butovice. Tam se musí přestoupit na další soupravu. To už bylo pro některé „vyšší dívčí“ a museli si to nechat nakreslit. Po dalších pěti minutách čekání – to už bylo 17.35 a nástupiště patřičně zaplněné – přijela souprava. Na oknech měla nalepený nápis, že jezdí pouze z Nových Butovic do Radlické a zpět.

    Ve stanici Nové Butovice jsme tedy vystoupili. Pokud by si někdo myslel, že souprava stojící na druhé koleji, tedy přes nástupiště, bude určena k cestě na Zličín, opět by se mýlil. Dozvěděli jsme se, že přejede později také na kolej 1, a pak pojede do Zličína. Staniční rozhlas informoval cestující, že souprava, kterou jsme přijeli (pro ty, co se v tom už ztrácejí – souprava stojící na koleji 1) je určena k cestě zpět do stanice Radlická. Za chvíli tam opravdu odjela.

    Poté přijela (jiná) souprava směrem od Zličína. Staniční rozhlas informoval cestující, že souprava, kterou jsme nepřijeli (pro ty, co se v tom už teď také ztrácejí – souprava stojící na koleji 1) je určena k cestě do stanice Zličín. Trochu mi to připomnělo starou komedii „Připoutejte se, prosím!“, která zhruba začíná tím, že letištní rozhlas hlásí mužským hlasem „červený pruh je určen pro nástup a výstup cestujících, nevstupujte na žlutý pruh“, aby to vzápětí vyvracel ženský hlas „červený pruh je určen pro nakládku a vykládku zavazadel, nevstupujte na žlutý pruh“. Nakonec vše končí hádkou při zapnutých mikrofonech, kdy se ukáže, že oba hlasatelé jsou manželé a posléze přejdou v hádku o potratu.

    Pokud ještě teď stále dáváte pozor, jistě se ptáte, co se stalo se soupravou, která při našem příjezdu stála na koleji č. 2. Před stanicí Nové Butovice je totiž křížení ve tvaru písmene „Y“, takže tam musela tato souprava odjet, aby pak mohla na kolej č. 1.

    Pokud byste si mysleli, že se třeba ještě přestupovalo ve stanici Lužiny nebo Luka, mýlíte se. Opravdu, nevymýšlím si, dojeli jsme až do stanice Zličín. Na místo srazu jsem dorazil v 17.50, tedy skoro s hodinovým zpožděním. Cesta mě tak stála (i díky mé vlastní hlouposti a možná ne dokonalé informovanosti) bezmála dvě hodiny času. Vystoupil jsem na Zličíně a s pocitem Kryštofa Kolumba, který konečně přistál u břehu, jsem děkoval, že toto nemusím absolvovat v ranní špičce.

    A teď vážněji. Všude byli vidět zaměstnanci dopravních podniků, kteří se snažili informovat cestující, nasměrovat je do správné tramvaje, anebo jen dávali pozor, aby vše probíhalo v pořádku. Především jim a řidičům MHD bychom měli poděkovat, že alespoň můžeme NĚJAK cestovat. V době, kdy je spousta lidí naštvaná z omezení běžných zvyklostí, bychom neměli zapomínat na ty, kteří za cenu přesčasů a zrušených dovolených dělají vše pro to, aby dopravní systém v Praze, kde nejenže žije přes milión lidí, ale kam spousta mimopražských dojíždí za prací, nezkolaboval úplně.

    A ještě jedno poučení z toho všeho plyne: „Važme si my, Pražané, i návštěvníci Prahy, metra!“. Bereme ho za samozřejmost stejně, jako třeba pitnou vodu nebo elektřinu. Ale stejně citelně poznáme, když nám pak chybí.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...