Všechno je jenom dvakrát – Nad knihou Michala Přibáně

  • Kategorie: Blog

    Pokud sledujete nejprestižnější literární cenu Magnesia Litera, neuniklo vám, že se letos do nejužší nominace v kategorii beletrie dostal Michal Přibáň s románem Všechno je jenom dvakrát (nakl. Host, 2016). Michal Přibáň není na literárním poli žádný nováček, jeho jméno ale doposud figurovalo pouze na knihách literatury faktu (např. na odborných dílech týkajících se českého exilu). Nyní, krátce po své padesátce, debutuje jako prozaik, a je to debut neobvykle silný.

    „Každá cesta stojí síly, vysadí vás z pracovního tempa a rytmu, rozbourá rutinu, se kterou se vám obvykle daří ignorovat vše, co přináší každý dnešek a co včera ještě nebylo. Na cestách je každý dnešek jiný…“ Hlavní tematickou linkou románu je ohlédnutí za životní cestou hlavního hrdiny podpořené jeho souběžným výletem do Krkonoš. Vracíme se až před invazi v srpnu 1968 a odvíjejí se před námi životní osudy někdejšího novináře Pavla Klimeše, se kterým prožíváme dobu dětských prázdnin, každoročně trávených na podnikové chatě, vracíme se s ním i do doby sametové revoluce, kdy patřil ke studentské generaci, jež psala dějiny, aniž by věděla, jak vše dopadne (…fakultní technik pořizoval nahrávky prvních shromáždění v aule bez našeho vědomí. S velkorysostí vítězů jsme se ho nikdy nezeptali, proč to dělal…). A do třetice jsme v současnosti, kdy hrdina v době rozvodu bilancuje a utíká do vlastní minulosti k dětským láskám. Jenomže dětství neskrývá pouze bezstarostné první pusy v Krkonoších, zpětně odhaluje i pro dítě tehdy neviditelné drápy totalitní komunistické moci.

    Řečeno parafrází autora, vzpomínka je ve vině. A trestu. Sledujeme také příběh rodinného přítele Klimešových Milana Knota, pro malého Pavla neotřesitelný vzor všeho, čím chce být. Jenomže přichází ledová sprcha devadesátých let, svazek tajné policie dokazující, že Knot byl donašečem StB. A protože každá revoluce musí předešlé ikony bořit, Pavel zboří sochu svého dětství a pomůže Knotově společenské popravě.

    Jenomže čas ukazuje, že nic není černobílé, ze všeho nejméně lidské osudy. Kdo je skutečně vinen a kdo nevinen? Lze vůbec porazit daný osud? Pomohlo by vrátit se v čase nejen ve vzpomínkách? Kolik z nás zatoužilo alespoň na chvilku znovu vidět svět svého dětství, kdy přeci všechno bylo tak úžasné? Jenomže není ona doba dětství často jen idealizovaným snem v naší vlastní hlavě?

    „Nebyly to dobrý časy. Ale byls děcko, a cos neznal, to ti nechybělo.“

    Vzpomínka je v lidech. Michal Přibáň v románu Všechno je jenom dvakrát nabízí vyzrálou prózu, ve které jsou postavy skutečnými lidmi z masa a kostí. Ve které nikdo není jen dobrý, nebo jen špatný, ale především je stoprocentně lidský. Autor vás přinutí prožívat příběhy se svými hrdiny, protože jsou tak podobní vašim sousedům (či snad vám samým?), až se máte chuť nervózně ohlédnout. Zcela zlehka vás chytí atmosférou krkonošské chaty, až byste měli chuť se vydat na Kozí hřbety či rovnou na Sněžku. Jenomže je tady pořád ten druhý rozměr, doba plíživého komunistického teroru, kdy se i na chatě při rekreaci každý dospělý bojí neviditelného dozoru jedné strany. Poslat, či neposlat nevinou pohlednici kamarádovi-emigrantovi? Doposlechnout, či nedoposlechnout desku zakázané Marty Kubišové, kterou bezelstně přede všemi hosty pustí malý Pavlík? Detaily doby, na které se stále více zapomíná.

    Román je především skvělým obrazem doby, obrazem lidských osudů přímo poznamenaných totalitní mocí, ale též – a to mnohdy neméně silně – těch, kteří sice byli ušetřeni přímé konfrontace s všemocnou StB, ale pouhá tato možnost deformovala jejich chování. Dětský svět orámovaný texty písniček Václava Neckáře tak dostává hořký charakter. A i když si autor na chvilku odskočí od realismu do řekněme magického realismu (drobečky k tomuto střihu vám servíruje celou knihu), zůstává román především dokonale zachyceným zrcadlem skutečného života v posrpnovém i popřevratovém Československu. A na době před i po roce 1989 opět vždy vidí obě strany mince, dokonce klady i zápory obou historických epoch reflektuje z literatury posledních let možná vůbec nejlépe. V tom také tkví největší síla knihy.

    „Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít zítra ráno probudit.“
    Přes historickou a do jisté míry i osobní skepsi přináší závěr románu pozitivní pohled na svět. Protože konec konců – co když dětství nikdy nekončí?


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...