Tupá rána

  • Kategorie: Blog

    Nic nepředznamená potíže lépe, než když se ztichlým domem rozlehne tupá rána, následovaná velmi sprostou nadávkou. Ozve-li se tato dvojkombinace od sousedů, většinou ještě chvíli můžete doufat, že katastrofa prolétne pouze vedlejším bytem, ale to jen pár minut, než zadrnčí zvonek i na vašich dveřích.„ Dobrý večer. Funguje vám elektrika?“Jelikož z bytu, do něhož jsem otevřením vstupních dveří umožnil našemu zvonícímu sousedovi pohled, sálalo teplé světlo žárovky, nebyl tento dotaz úplně na místě, nicméně abych předešel omylu a vyloučil možnost, že záře vychází z mého osobního charisma, couvl jsem až přímo pod zdroj a přikývl.„Hm, vy někam jdete?“ pokračoval návštěvník ve výslechu. A znovu se ukázalo, že policie České republiky přišla o poklad, když opomenula využít služby tohoto bystrého jedince a nechala ho prchnout k počítačovým odborníkům. Chystali jsme se totiž zrovna s i-Ženou do divadla a já byl tudíž v obleku. Tedy, ne že bych normálně sako, kravatu a košili nenosil jako pohodné oblečení, když se doma válím u televize, ale upřímně…nenosím.To už se chodba začala plnit nájemníky, z nichž většina vykazovala jistou míru rozhořčení. Z útržků vět jsem brzy pochopil, že kromě pár domácností, mezi které patřila i ta naše, je celý dům bez proudu, někde nefungují světla, někde zásuvky, jinde kotle na vodu a tudíž ani topení. Epicentrum všeho se zřejmě nalézalo právě u souseda, kterému nefungovalo nic z toho.„Vy jste dnes něco vrtal, ne? Slyšela jsem hluk!“ zaútočila na mě pro změnu správcová, která bydlí pod námi. Důstojně jsem si zapnul sako a odvětil, že já se tedy dnes k manuální práci nesnížil, i když vrtačku jsem odpoledne slyšel taky. A v duchu se mi docela ulevilo, protože to ještě není ani tři týdny, co se mi při vrtání v kuchyni podařilo trefit vedení a já vyhodil pojistky v celém bytě. Naštěstí to tenkrát byl pouze lokální problém a já tudíž nenarušil pokojný život v pěti patrech, stejně jako onen nešťastník, nad jehož hlavou se stahovala mračna dnes.„Tady někdo vrtal?“ řval zběsile soused, který trpěl nedostatkem energie nejvíc, jelikož se právě vrátil z práce, byl neumytý, hladový a potmě. „Doprdele, já to říkám pořád, to je jako u počítačů, proč na práci s tím není potřeba nějaké povolení? Když to neumím, tak na to nehrabu, ne?“ IT specialista měl dnes evidentně i v zaměstnání velmi nedobrý den.„Takže vy jdete do divadla?“vyzvídala paní od vedle. Té nefungovalo, stejně jako nám, pouze pár zásuvek v některých místnostech, takže celou kalamitu využila spíše jako možnost poklábosit se sousedy, kteří byli méně šťastní a tak je nedostatek světla a tepla vyhnal na chodbu.„To teda uvidíte víc než já!“ prsknul zase soused. Když jsem mu nabídl, jestli nechce trochu kávy, kterou jsem právě dovařil, ještě zavrčel něco o provokaci, vidlích a louči a práskl za sebou dveřmi. Poté, co se za nimi ozval další tupý úder, vyrazil jsem raději k autu, abych zjistil, zda půjdou bez proudu otevřít garážová vrata.Při čekání na taxi jsem si uvědomil, že v posledním proroctví se soused možná mýlil. Ano, Národní divadlo je jistě plnohodnotná kultura, ale když jsem tak pozoroval rozlícený dav na chodbě, který pomalou dedukcí a eliminací hledal viníka současného nepohodlí, skoro mi přišlo, že u nás by to mohlo být také zajímavé. Ve vzduchu začal vonět dehet s peřím.„No jo, to byl určitě on, včera mi říkal, že bude upravovat kuchyni!“„Viděla jsem jeho pani kupovat poličky!“„Je to debil, já to vždycky říkal, že nic neumí!“„Kde vlastně je, nepůjdeme mu zaklepat na dveře, ať nám to vysvětlí?“„Pamatujete, jak jsem vám říkala, že mě nikdy nezdraví, to jsem si mohla myslet!“„A co jsme čekali od člověka, který jezdí na dovolenou do Karibiku?!“Kdepak, kdepak. Je dobré vědět, že veřejné lynčování ještě nevyšlo z módy.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...