To je ale vychování

  • Kategorie: Blog

    Už víckrát se mi to stalo. Několikrát jsem se přistihla, ale až před nedávnem jsem přestala přehlížet a překonala strach si to uvědomit. Jsem sobec. Sebestředný sobec. Co se vám honí hlavou, když pouštíte staré lidi v MHD sednout? Proč to děláte? Přeci aby si ulevili… Těší vás pocit, že jste pomohli těm unaveným údům a opotřebovaným kloubům. A nebo ne? Může snad být jiný důvod, proč to děláte? Člověka s čistou duší a se slušným srdcem by správně nic jiného napadnou nemělo. Ale mě ano. Mě napadá. Napadá mě důvod, který na mou čistou duši čmárá nepovedené grafity a mé slušné srdce učí nadávat.

    Já.

    S hrůzou jsem se přistihla, že to z části dělám kvůli sobě. Pamatuji si, jak nastoupila stará paní s holí a já se zaradovala, že se mohu zvednout. Že si to lidé všimnou a řeknou si: „Ano, takhle to má být. Ta má vychování. To je ale milá a hodná holka…… Navíc tak úžasná, inteligentní, okouzlující, přenádherná..“ Bla bla bla.. „To je přece hnus!“ řekla jsem si chvíli na to, když mi to došlo. Snažila jsem se uklidnit myšlenkama, že je to normální. Že přece nemůžu být sama. A že je to stejně jedno. Pustila jsem ji sednout? Pustila. Něco jako v té reklamě, kde kluk každý den třídí odpadky, protože u popelnic vždy potká jednu ženu se suprovýma prsama. Na konci se řeklo něco ve smysli: „No a? Každý důvod třídit je dobrý.“


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...