Sport trochu jinak

  • Kategorie: Blog

     Pardon, omlouvám se, tohle o hudbě není ani v nejmenším. I když vlastně, ani být nemusí. Ještě k tomu jsem to už asi dvakrát porušila. A navíc mi nedalo o tom nic nenapsat! No prostě…

    Sportovní zranění. Zdá se mi to, nebo je jich rok od roku víc a víc? Tak pardon, ale po tom, co si už čtvrtá spoluhráčka přetrhla křížový vaz mi tahle otázka přišla opravdu k věci. Vyvíjí se snad hra rychleji než lidská zdatnost? Očividně.Očividně tomu tempu už přestáváme stačit. Jinými slovy, je to začarovaný kruh. Pokud se člověk chce přirozeně (posilováním) a bezpečně (bez zranění) udržet na vrcholové úrovni, jejíž tempo se zrychluje, musí, jak už bylo řečeno, posilovat. Kdo má na to ale čas, když, jak už bylo řečeno, se tempo zrychluje?

    Pro objasnění, hraju basketball a ještě jsem snad nezažila trénink, kdy by někdo z týmu neseděl za hřištěm na žíněnce a neposiloval atrofované svaly po tom, co se vykuklil ze sádry, kdy bych v šatně nezakopávala o něčí berle, kdy by při zápase neseděly alespoň tři holky v civilu, jelikož čekají na termín plastiky vazů…

    Vždyť už i ty třináctileté mají za sebou vážné operace kotníků a  kolen. A co je nejhorší? Že je to normální. A co tomu nejhoršímu šlape na paty? Že většině trenérům je to jedno. Dokázali by si udržet relativně zdravé hráčky, kdy by dvakrát do týdne obětovali 20 min. z tréninku na posílení zad a nohou.

    To je nádhera co všechno si musíme vyslechnout při návštěvě fyzioterapeutky. Jenda má skoliózu jako blázen. Druhá má jednu nohu delší než druhou. Třetí má nedostatečné vrchní zádové svalstvo, a tak jsou její ramena tažena dopředu a její lopatky jí trčí i při normálním postoji.

     No a co mám já? Tohle všechno dohromady…


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...