San Andreas – Kalifornii pustoší zemětřesení v příběhu plném klišé, ale s efektními triky

  • Kategorie: Blog

     

    Tak předně, nepleťte si název filmu se známou počítačovou hrou GTA San Andreas. Název snímku odkazuje na území v Kalifornii, tektonický zlom (je to vlastně porucha zemské kůry), který se v délce 1 200 km táhne od Los Angeles až po San Francisco.

     

    A jaký je tedy děj katastrofického filmu, kdy trailery slibují dech beroucí triky? Ray je pilotem průzkumného a záchranného vrtulníku. Po rozvodu s manželkou Emmou žije v Los Angeles. Kvůli pracovním povinnostem nemůže vzít svou dceru Blake na slíbený výlet do San Francisca. Blake tam nakonec odjíždí s máminým novým přítelem Danielem.

     

    Skupinka vědců v čele s profesorem Lawrencem (Paul Giamatti) se snaží přijít na to, jak by mohli předpovědět zemětřesení. Slibná odpověď se naskýtá při nahlášení malého záchvěvu země u Hooverovy přehrady na hranicích států Nevada a Arizona. Vědec se tam se svým kolegou rozjede. Živel je však překvapí nečekanou intenzitou. Celá přehrada se bortí a s ní kromě profesorova kolegy i leckteré jeho teorie. Je nutno celou studii překopat – ukazuje se totiž, že přichází jedno z největších zemětřesení v historii, které může mít sílu až 9,6 stupňů Richterovy škály. Bude postupovat po pásmu od Los Angeles až po San Francisco.

     

    Mezitím zemětřesení pustoší jak Los Angeles, tak San Francisco. Ray na poslední chvíli zachraňuje svou bývalou ženu ze střechy bortícího se mrakodrapu. Vzápětí dostává zoufalé volání od Blake. Ta zůstala v San Franciscu uvězněná v troskách zřícené budovy. Ray s Emmou se vydávají vrtulníkem na její záchranu…

     

    Asi se mnou budete souhlasit, že doby, kdy jsme se ptali sami sebe, jak tvůrci ten či onen trik udělali, jsou dávno pryč. S Jurským parkem přišly počítače, ožil zájem o katastrofické filmy a tvůrci mohli díky nové technologii nechat létat vzduchem krávy, traktory či dokonce domy. Vesničky i města mohlo pustošit děsivě vyhlížející tornádo, Titanic se mohl znovu potopit, Zemi hrozil zánik od Asteroidu, plenili ji mimozemšťané a v posledních letech čím dál více i přírodní živly.

     

    Se zdokonalováním počítačových triků, které jde ruku v ruce se zřejmě stále lepší cenovou dostupností, si divák říká, co ho ještě může v novém katastrofickém thrilleru překvapit. Stejnou otázku jsem si pokládal i při sledování upoutávky na nový letní blockbuster San Andreas.

     

    Řekněme si upřímně, že dějově nás neohromí nic. Přesně jak napovídá trailer, je film plný klišé typu „svět se sice hroutí, ale já musím zachránit svou dceru/bývalku/psa“ (nehodící se škrtněte). Tvůrci si opět neodpustili snad už zbytečný motiv pobíhajícího jedince mezi řítícími se domy, které pochopitelně spadnou vždy vteřinu poté, co kolem nich proběhne. Zůstává otázkou, proč musí hlavní hrdina vždy přeběhnout po mostě, který se metr za ním postupně řítí, samozřejmě stejnou rychlostí, jakou hrdina běží. Proč musí oblaka prachu či ohnivá koule vždy nutně doprovázet hrdinův běh, přičemž ho logicky nikdy „nedoběhne“, ale dýchá mu z odstupu jednoho – no, někdy i dvou – metrů na záda? Odpověď režiséra by asi zněla „protože se to někomu stále líbí“.

     

    A tak kanadský režisér Brad Peyton, který má zatím za sebou pouze pár snímků, naservíroval divákům přesně ta klišé, která očekávají, když se pohodlně usazují v kině, s kelímkem coly v jedné ruce a kyblíkem popcornu v druhé. Vytvořil efektní, trikově dokonalý katastrofický snímek, jehož příběh je v podstatě jen cukrovou vatou poslepovaná sada všech možných klišé, která jsme už mockrát viděli v jiných filmech.

     

    Je tu úvodní akční scéna á la Cliffhanger, která má za úkol rozproudit v divákovi krev a náležitě ho nabudit na další akce. Máme tu hlavního hrdinu, který sice tentokrát nemusí zachránit svět, ale navzdory apokalypse jít zachránit svou dceru. Najdeme zde mladíčka, který se proti své vůli musí stát hrdinou. Je tu hláškující teenager i stárnoucí profesor typu „já vám to říkal, ale nikdo mě neposlouchal“. Nemůže chybět ani typický slaboch, který se posléze změní téměř v padoucha. Najdeme tu všechny ty patetické věty typu „Miluji tě, tati. Vzkaž prosím i mámě, že ji miluji!“ Dojde i na krátké dějové odbočky v podobě instantního řešení rodinných traumat či rádoby emotivní scény, kdy nevíme, zdali všechny ty dialogy, které v nich zazní, tvůrci myslí vážně nebo to měly být parodie. V každém případě kino se smálo… Vše v závěru korunuje třepotající se americká vlajka na zničeném mostu Golden Gate a hlavní hrdina, který sleduje přeživší lidičky, hemžící se mezi troskami, a říká „čeká nás ještě hodně práce“.

     

    Ale pozor! San Andreas vůbec nezatracuji. Je to totiž přesně ten film, u kterého (stejně jako např. u Gravitace) záleží, KDE ho sledujete. I když je pod scénářem podepsán také Carlton Cuse, který se mj. podílel na úspěšných seriálech Ztraceni nebo Batesův motel, je Peytonův film především „disneyworldovským“ snímkem určeným minimálně pro 3D kina. Nebo ještě lépe 4DX…

     

    To je kino, kde se sedačky naklánějí či otřásají podle děje (ideální je usadit se tam s kbelíkem popcornu, ze kterého Vám tahle pochutina padá ještě dříve, než si ji odnesete od pultu). Film sledujete s 3D brýlemi, přičemž Vám do ucha občas foukne proud vzduchu (když např. dojde k výbuchu), občas Vás pokropí drobná sprška vody (třeba ve scéně, kdy člun prudce zatočí na vodě). Pokud jsou například ve filmu statické výboje, blýskají světla umístěná pod stropem kina. Při požáru se do sálu lehce valí umělý kouř. Když stojíte spolu s hlavními hrdiny pod rotujícími listy helikoptéry, opravdu Vás ofukuje uměle vytvořený vítr.

     

    Právě tady si nejlépe, v současnosti asi v maximální míře autenticity, užijete všechny ty ohromující scény bortící se přehrady, padajících mrakodrapů, či obří vlny zaplavující sanfranciský záliv. Už úvodní scéna, kdy mladá dívčina spadne s autem do propasti, naznačují, že tohle nebude nic pro diváky, kteří mají slabé nervy a bojí se i na lochnesce.

     

    Jak jste z předchozích řádků poznali, o herce zase až tolik nepůjde, hlavní roli pro sebe urvaly počítačové triky. Mezi digitálně ničenými budovami bude pobíhat Dwayne Johnson, alias „The Rock“ (Skála). Tento bývalý hráč amerického fotbalu a také zápasník ve wrestlingu jde dnes z filmu do filmu. Hrál už v Peytonově starším snímku Cesta na tajuplný ostrov 2, který občas prolétne některým televizním kanálem. Stejně jako v tomto filmu, i v San Andreas zužitkovává třiačtyřicetiletý svalovec více než herecké zkušenosti své fyzické přednosti. I zde funguje kontrast mezi jeho starostlivým, téměř až dobráckým kukučem člověka, kterého byste chtěli mít za bráchu, s jeho opálenou muskulaturou.

     

    Sekunduje mu Carla Gugino (Vincetův svět, Californication, Sin City – město hříchu) v roli Emmy a modrooká hnědovláska Alexandra Daddario (Temný případ). Profesora si trošku překvapivě střihl charakterní, už zmíněný, herec Paul Giamatti (Bokovka). V malé roličce se tu mihne i australská zpěvačka Kylie Minoque.

     

    San Andreas je příkladem filmu pro další generaci, vyšší level, snahy o maximálně autentický prožitek ze sledování filmu. Proto doporučuji nečekat, až film vyjde na DVD. Zapomeňte na domácí kino. Na Vaší staré Tesle nebo nějaké „plazmovce“ z výprodeje nemá cenu film sledovat. I kdybyste měli třeba televizi s úhlopříčkou metr a půl, nic Vám neumožní tak autentický prožitek jako kina typu IMAX nebo 4DX. Pro ně jsou filmy jako San Andreas dělané, tak od nich nic víc nečekejme. Bylo by to zbytečné. Nechte mozek v šatně a dopřejte si pořádnou adrenalinovou jízdu!

     


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...