Roztleská Bob Dylan i Brno? aneb Co nás čeká a nemine 15.4.2018

  • Kategorie: Blog

    Koncerty Boba Dylana, který za měsíc oslaví 77. narozeniny a v neděli 15. dubna 2018 vystoupí v brněnské Hale Vodova, jsou pokaždé jiné.

    Před pěti a více lety Mistr držel základní „lajnu“ šesti, sedmi stálých písní a zbylou část setlistu zaplňoval písněmi dle nálady, takže nikdo nikdy nemohl předem odhadnout, co na vystoupení zazní. Králíky z klobouku občas na některých show tahal neuvěřitelné – ať už rarity ze svého vlastního repertoáru (Yea! Heavy and a Bottle of Bread), nebo víc než překvapivé coververze (Brown Sugar od Rolling Stones, London Calling od Clash, Something od Beatles). V této nevypočitatelné poloze jsme j ej mohli slyšet v Praze v letech 2003, 2005 a 2010 a v Ostravě v roce 2008.

    To vše se změnilo přesně před pěti lety, v dubnu 2013, kdy začal Dylan odehrávat show s téměř neměnným repertoárem.

    Už na začátku milénia přestal Bob k velké lítosti fanoušků hrát na kytaru (elektrickou, mimochodem) a pouze bušil do elektrických kláves, v roce 2013 ale opustil i je, a pokud neusedal ke koncertnímu křídlu, stál s foukací harmonikou v ruce uprostřed pódia. Zpívaje vestoje písně ilustroval pouze obličejovou mimikou a částečně i rukama; nyní byl v roli popového, možná ještě lépe jazzového zpěváka, s perfektními obleky a klobouky a dokonalou jevištní prezentací. Před pěvcem navíc stála hradba mikrofonů, které měly zabránit pořizování „čistých“ fotografií, a ze stejného důvodu byla v přední části jeviště instalována velká zrcadla, a samotné osvětlení celého pódia i jako z partesu hrajících umělců bylo naprosto minimální. Čtvrthodinová přestávka, která byla vždy Dylanem ohlášena po odehrání první poloviny setlistu, navíc navozovala dojem divadelního představení o dvou jednáních. Takhle vypadal zatím poslední koncert v České republice 2. července 2014: tak vynikající Bobovo představení Česká republika (při vší úctě k „chřipkové trojici“ z března 1995) ještě nezažila. Až na ojedinělé výkřiky sedělo publikum tiše jako v kostele a nadšeně aplaudovalo, až kdy ž písně dozněly. Velkých ovací se dostalo procítěnému harmonikovému sólu v Simple Twist of Fate.

    I tehdy se ovšem ještě našli lidé, kteří se při odchodu z vysočanské O2 arény divili, že Bob Dylan není osamělý trubadúr se „španělkou“ a harmonikou.
    Takový není už déle než padesát let. Byť při některých šňůrách oživil svůj setlist několikapísňovými sólovými akustickými okénky, má stále za zády doprovodnou kapelu.
    V ní se od roku 1988, kdy vyrazil na tzv. „nekonečné turné“, tedy kodrcání po světě v průběhu celého každého roku, vystřídal bezpočet hudebníků, kteří zanechali zářez tu menší (John Jackson, Ian Wallace), tu mnohem výraznější.
    Současnou sestavu kočíruje basista Tony Garnier (momentálně nejdéle sloužící člen Bobova ansámblu – od roku 1989), za bicími sedí už šestnáctý rok George Receli, na doprovodnou kytaru (a nyní příležitostně i maracas) hraje profesorsky vyhlížející šedesátník Stu Kimball (u Dylana od jara 2004). Donnie Herron, který nastoupil začátkem roku 2005, má práce nejvíc: na tomto turné obslouží steel kytaru, pedálovou steel kytaru, housle, banjo a mandolínu. Sólový kytarista Charlie Sexton, v 80. letech puberťák s hvězdnou kariérou na MTV, je akvizicí kapely od roku 1999 (s několika přestávkami, kdy odcházel za sólovou dráhou a zase se vracel) a na pódiu je to největší šoumen, který i Mistra dokázal občas strhnout k řádnému odvázání se.

    Dylan při svých koncertech nespoléhá na rozdíl od svých vrstevníků pouze na „oldies“, na své nejznámější skladby z 60. a 70. let. Většina setlistu je sestavena z novějšího materiálu – zatím poslední autorské album Tempest zastupuje celkem pět písní, alba swingových coververzí z let 2015–2017 v současnosti tři skladby.

    Like a Rolling Stone ani All Along the Watchtower už se nedočkáte, Blowin’ in the Wind v pomalé klavírní a houslové úpravě je jímavější než čistě akustický originál. Foukací harmoniku na tomto turné rovněž neuslyšíte.

    Na samém začátku turné byly mezi písněmi i Summer Days (původně rychlé chuckberryovské rockabilly z roku 2001 – nyní jako výrazně countryový dupák), letitá It Ain’t Me Babe či nádherná Make You Feel My Love. Všechny po několika vystoupeních Dylan nahradil, podobně jako pomalé swingovky Why Try to Change Me Now, September of My Years a Full Moon and Empty Arms.

    Před dvěma týdny při třetím vystoupení ve španělském Madridu Bob v mimořádně dobré náladě roztleskal fanoušky v samém začátku Desolation Row a sám s nimi vsedě u klavíru tleskal do rytmu celou skladbu a závěrečná slova slok nechal zakřičet publikum. Postaral se tak o největší šok svých turné posledních let a možná vůbec všech svých dosavadních šňůr. Pokusí se o něco podobného i v Brně? Dokážou návštěvníci v Hale Vodova navodit podobně uvolněnou atmosféru?

    Co (s téměř stoprocentní jistotou) zazní v Brně:
    Things Have Changed (2000 – soundtrack k filmu Wonder Boys)
    Don’t Think Twice, It’s All Right (1963 – The Freewheelin’ Bob Dylan)
    Highway 61 Revisited (1965 – Highway 61 Revisited)
    Simple Twist of Fate (1975 – Blood on the Tracks)
    Duquesne Whistle (2012 – Tempest)
    Melancholy Mood (2016 – Fallen Angels) (převzatá skladba)
    Honest with Me (2001 – Love & Theft)
    Tryin’ to Get to Heaven (1997 – Time Out of Mind)
    Once Upon a Time (2017 – Triplicate) (převzatá skladba)
    Pay in Blood (2012 – Tempest)
    Tangled Up in Blue (1975 – Blood on the Tracks)
    Early Roman Kings (2012 – Tempest)
    Desolation Row (1965 – Highway 61 Revisited)
    Love Sick (1997 – Time Out of Mind)
    Autumn Leaves (2015 – Shadows in the Night) (převzatá skladba)
    Thunder on the Mountain (2006 – Modern Times)
    Soon After Midnight (2012 – Tempest)
    Long and Wasted Years (2012 – Tempest)

    přídavky:

    Blowin’ in the Wind (1963 – The Freewheelin’ Bob Dylan)
    Ballad of a Thin Man (1965 – Highway 61 Revisited)


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...