Realita a její facky

  • Kategorie: Blog

    Není dne, kdy bych na cestě do školy neposlouchala hudbu. Není chvíle, kdy by mezitím moje kroky nebyly v souladu s rytmem a můj výraz ve tváři by nebyl přizpůsoben melodii. (Proto by lidé jako já neměli poslouchat Eye of the Tiger na veřejnosti.) Vím, že v tomhle nejsem sama. Pro každého s hudbou v uších se okolní svět mění na jeden velký videoklip. Člověk však téměř pokaždé zapomene, že ostatní tu hudbu neslyší.

    Tohle mi bylo tvrdě připomenuto, když jsem jednou v metru poslouchala All Day and All of the Night od The Kinks a už se schylovalo k sólu. Celé metro se mnou spolupracovalo, lidé koukali mým směrem (ti, kteří ne, určitě chtěli) a jejich pohledy zřetelně vyjadřovaly respekt a závist vůči mně.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         V tom se mi ale sluchátko zaseklo o batoh, já pohla hlavou a vytrhlo se. V metru zněl děstský pláč, nervózní listování novinami a žena, která si myslela, že když bude křičet do telefonu, přemůže ztrátu signálu. Lidé jaksi ztratili výraz, který mě uctíval a už z nich sálala jen lhostejnost. Realita mi vrazila krutou facku, která se dává lidem upadajícím do bezvědomí, aby se probrali.

    Pokaždé na ten zážitek pohlížím jinak. Když mám španou náladu, divím se, kolik smutku, splínu a stresu se mi tenkrát odhalilo. A když jí mám naopak dobrou, divím se, kolik smutku, splínu a stresu dokáže hudba zakrýt.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...