Proč vymýšlíme vymyšlené?

  • Kategorie: Blog

     

    Nedávno jsem zaslechl v rádiu zprávu, že dopravní podnik přišel na to, že dřevěná sedadla v tramvajích kloužou. Fajn objev. Ale to nemohl nějaký „čičmunda“ sedadlo odzkoušet, než se začala kompletně nahrazovat v dalších vozech? Spousta lidí má dřevěná sedadla raději než polstrovaná, a to z hygienických důvodů. S tím nelze než souhlasit. Ale proč by tedy nemohla být trochu naklopená? Ve starých tramvajích byla plastová, hladká sedadla, ale ta přece neklouzala.

    Trochu mi to připomíná naše zákonodárce. Mají dostatek času na to, aby vymysleli a promysleli nějaký zákon. Pak vyjde zákon v platnost, za dva měsíce se zjistí, že je to totální hloupost, načež některá z těch chytrých hlav řekne „Ano, víme už, že to není to pravé, ale ještě to necháme dva měsíce uležet a pak to změníme.“ Člověk jen kroutí hlavou: „Panebože, nikdo je přece nenutil, aby zákon honem uvedli do provozu, to se nemohli s někým poradit?“ Co třeba nějaký člověk z lidu se selským rozumem, ten by jim neporadil? Nebo ještě lépe, proč si nevezmou příklad z ciziny? Proč stále vymýšlíme to, co už vymysleli jinde, abychom to vymysleli jinak, a ještě blbě? Jenomže za co by ti zákonodárci potom brali ty platy, že…

    Několik příkladů – každý asi ví, jak se tu táhnou dědická řízení. Když umřela moje matka, která se znovu vdala, zanechala po sobě dvě nezaopatřené děti a manžela. Zřekl jsem se své části dědictví, protože mi bylo jasné, že to její nová rodina nebude mít jednoduché. Přestože vše bylo jasné, vleklo se to čtyři roky. Nedej bože, kdybychom se o něco dohadovali. Tím se dostávám k problematice handrkování se o dědictví. Každý z nás asi viděl nějaký opuštěný, polorozpadlý obytný dům, chatu či hotel. Na otázku, proč s tím nikdo nic nedělá, dostal odpověď, že jsou tam nevyjasněné dědické vztahy, že se dva hádají o dědictví apod.

    Slyšel jsem, že v Německu je údajně lhůta třiceti dní na to, aby se dědicové dohodli. Pak dědictví propadne státu. Netroufám si posoudit, nakolik je to pravda a nakolik je tato lhůta dostačující vzhledem k tomu, že je pro dědické řízení jistě potřeba pořídit veškerý soupis majetku zemřelého, nicméně nebyla by určitá lhůta cestou? Zkrátka a dobře, pokud se do stanovené doby nedohodnete, všechno vám sebereme a nikdo se nebude muset dívat na ty ohyzdnosti, které tu chátrají jen proto, že se dohodnout nemůžete nebo nechcete. Tím by se přestaly platit zbytečně horentní sumy právníkům za další a další úkony v dědických řízeních.

    V pražské Libni je už léta zavřený objekt, kde byla kdysi kavárna a kino Dukla. Občas jsem si z nějakého periodika přečetl, jak se město už léta snaží domluvit s italským vlastníkem, který se ale všem pouze směje do obličeje. Nemohl by být princip podobný dědictví uplatněn i zde? Proč zkrátka nedostane restituent nebo nový majitel určitou lhůtu na to, aby dal objekt do pořádku, jinak propadne státu? Nejsem sice žádným přítelem znárodňování, ale proč se musíme koukat na podobné budovy, které jsou buď útočištěm bezdomovců či narkomanů, nebo kolem nich chodíme se strachem, že se jednou zřítí?

    A poslední, trochu jednodušší příklad. Kolikrát někdo z nás četl, jak řidič natankoval plnou nádrž a ujel od čerpací stanice bez placení. Sousedka z chalupy pracovala na nočních směnách na pumpě a pamatuji si, jak několikrát přišla ráno po službě se slovy „Tak jsme si zase vydělali. Nějaký blbeček natankoval plnou a ujel.“ Když jsem byl ve Státech, všiml jsem si, že tam mají na tohle jednoduchý fígl – platí se PŘEDEM. Zastavíte u stojanu, vejdete do obchodu, nahlásíte u jakého stojanu a za kolik budete brát benzín. Zaplatíte, obsluha vám příslušný stojan odblokuje a nastaví. Jakmile natankujete za příslušný obnos, čerpadlo se automaticky vypne. Nehrozí tak, že byste natankovali za víc, než jste původně chtěli. Pokud zaplacený obnos nevyčerpáte, pumpař vám vrátí rozdíl. Při placení kartou je to ještě jednodušší, strčíte ji do čtečky přímo na stojanu, zadáte, za kolik chcete tankovat, a je to. Jednoduché, účinné, bez placení nikdo neodjede a celý úkon trvá stejně dlouhou dobu, akorát je v opačném sledu než u nás.

    Ano, v cizině je leccos promyšlené lépe, jen u nás to jaksi nikdo nechce vidět a slyšet. Za to argumenty, že v cizině lidé za to či ono také platí tolik, slýcháme dost často. Jen už většinou nikdo nedodá, že tam také víc berou nebo že ten jejich plat má větší kupní sílu než u nás.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...