Pražské JARO

  • Kategorie: Blog

    Pro naše předky, přírodu i zvěř byla vždy Zima symbolem smrti a nečinnosti. Sníh, který přikryje známky přirozeného života, otupí specifické rysy krajiny, ledovým zábalem zakonzervuje pro svobodně žijící živočichy jindy volně otevřenou zásobárnu potravin a zastaví bílou jednolitostí běh všech přirozených věcí. Zima byla vždy dlouhým obdobím nádechu před ještě delším obdobím bujení. Kdo na ni ovšem nebyl dost připravený nebo silný, zemřel.

     I když se s postupem času a životního stylu změnilo ledacos, některé přirozené návyky si člověk ponechal a přenesl i do moderního světa. Do doby, která se na pokles teplot a vzestup sněhu nemusí ohlížet, protože má termo-prádlo a sklady hypermarketů. Přesto, že díky svojí technické vyspělosti dokážeme čelit mrazům, které by pro naše předky zákonitě museli znamenat likvidaci celých populací a v atomovém krytu se dokážeme vysmívat po celá léta něčemu daleko horšímu než je poprašek sněhu, instinkt nám velí, že v Zimě není radno vycházet ven. A že když začne padat sníh z oblohy, je třeba zalézt do brlohu a čekat, až to nadělení přejde.

    O obyvatelích Prahy se vždy vtipkovalo, že příznaky Zimy snášejí daleko hůř, než obyvatelé jiných koutů republiky. A dá se říct, že je to pravda, i když těch kovaných Pražáků v hlavním městě moc nenajdete. I já, který jsem třeba vyrostl na Vysočině, pověstné svými tvrdými podmínkami a který jsem ještě do nedávna metr sněhu považoval za jinovatku, musím konstatovat, že když se v Praze ráno podívám z okna a vidím vločky mířící na zem, automaticky se připravuji na zástavu. Vím, že pokud bude toto nadělení trvat déle než hodinu, je po plánech. Praha se přestane pohybovat. Změna barvy chodníků a vozovek na bílou jakoby vyhlásila jakýsi katastrofický mód a věci domluvené ještě před pár hodinami pozbývají svoji platnost. Slovo „sníh“ se stane magickou formulkou, která je omluvou pro všechno. Rušíme plánované programy, protože sníh. Nevyjíždíme, protože sníh. Nepracujeme, protože sníh. Změníme stravovací návyky, protože sníh. A pokud se stane, že podobná sněhová kalamita vyjde na víkend, tedy na období, ve kterém se téměř nepracuje ani v Praze, je iluze konce světa naprosto dokonalá. Domovy se uzavřou v tichém čekání a za tichého a odevzdaného povzdychávání za oknem jejich obyvatelé rezignovaně přijímají svůj osud. Sníh.

    Při podobných příležitostech si uvědomím, jak se v Praze dá žít rychle. Stejně jako několikahodinové sněžení dokáže modelovat pro Pražáky přírodní katastrofu nebo rovnou celou Zimu a oni během jediného odpoledne dokáží sami v sobě prožít pocity, které si naši předkové rozprostřeli do mnoha měsíců tuhých mrazů nebo morové rány, i ta chvíle, kdy se sníh přestane sypat z oblohy je pro obyvatele hlavního města mnohem intenzivnější. Svět ožije. Do silnic vyjedou sněžné pluhy, jejichž řidiči povzbuzení faktem, že nejde o jejich poslední den, zapomínají také na otravnou skutečnost, že nejde ani o poslední den pracovní a nad neposkvrněnou bílou plochou je vítá jásot těch, kteří přežili. U kontejnerů na tříděný odpad se scházejí lidé a usmívají se na sebe. Vědí, že jsou to právě oni, kdo ani ve chvíli nejtěžší neztratil optimismus a ve víře, že svět bude existovat i po „Bílé hrozbě“ využili získaný čas a udělali si doma pořádek. Ulice se těsně po skončení sněžení naplní entusiasmem a lidmi, kteří venčí svoje domácí mazlíčky. V nastávající hodině si celá Praha intenzivně opět prožije svoje velké Jaro.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...