Pokoj s psacím strojem.

  • Kategorie: Blog

    Ani nevím, kde začít. Stěny jsou tu tak tenké, že slyším sousedovo rytmicky rozladěné broukání do puštěných maďarských lidovek. Hudba přestala hrát. “Kapcsóld be a picsába!” křičí na toho někoho, kdo hudbu vypnul. Doufala jsem, že bude pokračoval ve zpěvu bez hudby.

    Příjemně se mi sedělo v prochladlé místnosti, ve které se na pravidelnou konverzaci odvážil jen tikot hodin. To vše za doprovodu pracovního zpěvu na vrozený popud cikánské lásky k melodii. Přinášelo to alespoň trochu života do téhle zapomenuté místnosti. Do pokoje plného knih a novin s jedním stolem, postelí a psacím strojem přikrytým povlečením na polštář. Tohle je svět mého dědy…

    Sem ho zavedly všechny jeho životní cesty. Do pokoje s psacím strojem… Zvláštní, tady dřímá každý moment jeho života. Každičká duševní vráska vyrytá ranami osudu, každičký blažený výdech pod dotekem láskyplné vzpomínky… Každá svalová křeč ze strachu ze slepé uličky, z návalu opakujícího se neopakovatelného štěstí. Vše je zde. Něco z toho prošlo psacím strojem, něco si jen tak skromně existuje ve vzduchu.

    Člověk se nadechne a cítí to. Na těle, na srdci, ve vzduchu, v sobě. Vzduch je tu tak zamořený vyčerpaným životem a zkušenostmi, až se z abstraktního chápání těchto pojmů stává konkrétní pach.

    Je zde cítit staroba. Kdo někdy byl v domově důchodců, musí to znát. Staroba je cítit. Opravdu. Staroba je něco, co se vyvětrat nedá. Každého staroba je také cítit jinak.

    Sedím tu, zhluboka dýchám a vlastně si přeju, aby ten cikán od vedle zase začal zpívat.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...