Pochybná individua

  • Kategorie: Blog

    Nebudu nijak zpěvně zasvěcovat do momentální situace. Není důvod. Jedu prostě metrem, pohodlně usazená, loket opřený o výklenek okna a rukou si podpírám hlavu. Neobvykle dlouhá cesta. Do vystoupení mi zbývá přesně 16 zastávek a já mám nos důležitě zabořený v mobilu a vytvářím tyto zápisky.
    Proč to? Ne proto, že bych si chtěla zkrátit čas, nebo že by mě opařila vlna vroucí múzy. Důvod je mnohem prostší a vzácnější. Ještě nikdy jsem se neocitla v situaci, kterou bych musela řešit psaním v sebeobraně.
    Jednoduše, snažím se vyhnout očnímu kontaktu s jedním v hloubi duše jistě milým mládencem, jehož pozornost je však to poslední, co by se mi teď líbilo.
    Sedí křížem naproti mně a já periferně pozoruji tu rozmazanou siluetu tváře, která se každé čtyři vteřiny natáčí mým směrem a věnuje mi chlípný pohled, ze kterého se mi ježí chlupy na rukou.
    Předsudkům u lidí se snažím vyhýbat, tlumit je, silou mocí. Zvlášť těm založeným na vzhledu. Krásné, že? Ovšem ne, že by tato oduševnělá pohnutka přicházela sama, tak nějak nevědomky a přirozeně. Bylo by to sice pěkné, ale není to tak. Zbytečným předsudkům se snažím vyhnout čistě proto, že si myslím, že devatenáctiletý člověk se už nemusí stydět za nějakou tu moudrost.
    Každopádně, mládencovo vzezření není nic, co by mi vykonávání mého předsevzetí ulehčovalo. Z jeho úsměvu s ulomeným předním zubem, popraskanými rty a zaschlými slinami nahromaděnými v koutcích úst se mi nechutí stahuje šíjové svalstvo… Stejně jako z té neidentifikovatelné skvrny na rozkroku jeho béžových kalhot.
    Má na sobě takové ty prakticky pohodlné a pohodlně praktické kalhoty, které se dají zkrátit od kolen dolů díky skrytému zipu. Do každého počasí přece!
    Se sklopenou hlavou naposledy kontroluju, zda náhodou ještě ke všemu nemá ruce v kapsách. Nemá, dobrý.
    Uběhly dvě zastávky, mládenec pomalým krokem vystupuje.

    Kdo je tu dál, obézní bezdomovec!
    Mezi jeho malinkými chodidly (na muže má opravdu pozoruhodně malé nohy, tak 37,5) leží objemný pytel na odpadky s podivným obsahem. Podle siluety bych hádala, že v je něm oblečení a pár starých budíků. Nebo dětské klobouky, bageta a tři zmačkané mikiny. (Spontánní odhad.)
    Sedí naproti mně a já musím mít zadek nahrnutý až úplně vzadu u opěradla, protože se ho nechci nikterak dotknout, ani koleny ne. Koleny obzvlášť ne! Zavadit o sebe koleny, to tak. To totiž není jen dotek, ale náznak. Flirtující gesto, promyšlený tah, taktika. Takové nevinné vyznání zastírající nekřesťanský úmysl, spousty úmyslů…
    Ne, kolena zůstávají vzadu. Ačkoli, pro člověka s mojí výškou je to nelehký úkol. Skladnost není zrovna v mém seznamu dovedností, ale snažím se. Naše kolena dělí bezpečná vzdálenost lidské pěsti.
    Bezdomovec mezitím, nemaje potuchy o tom, co vše se ve mně odehrává, hraje hru na svém černobílém mobilu.
    Ta je přímo bezohledně hlasitá. Během těch pár vteřin, kdy vlak zastaví, se dají zřetelně rozeznat zvuky vesmírné střelby. Její intenzita se rovná zaníceným úderům širokého palce do klávesnice starého mobilu.
    Nevím, v čem ta hra spočívá a co se v ní snaží bezdomovec trefit. Každopádně každý neúspěšný zásah doprovází prudkým zakloněním hlavy, která v návalu vzteku obkreslí vzdušný půlkruh a vrátí se zpět do původní pozice.
    Po tom všem už jen silně vydechne a mě obestoupí intenzivní zápach nahromaděného zubního plaku. Nikdy nevím, kdy to přijde zas. Nezbývá mi nic jiného, než na těch pár vteřin, než se pach rozežene lehký průvan, schovat nos hluboko do šály.

    Zbývá mi ještě 6 zastávek a já začínám s láskou vzpomínat na mládence se skvrnou na kalhotách.

    Katarína B.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...