Plýtvání hudbou

  • Kategorie: Blog

    Přistihnout se jak člověk přeslechnul vypalující sólo v Back In Black nebo gradující závěr písně Starway To Heaven? Se sklopenou hlavou, zahanbeným výrazem a výčitkami odhodlané spalovat mou duši se musím přiznat, že se mi to stalo. I když přeslechnout je možná trochu silné slovo. Spíš zapomenout vychutnat.
    Mít hudbu pořád při sobě je krásné, ale i tohle, leč to zní neuvěřitelně, má svá negativa. Kéž by ten pocit při prvním poslechu, když se vám staví chlupy na rukou a pocit blaha a neporanitelnosti se rozlévá do celého těla, byl nevyčerpatelný. Když zesílíte zvuk, abyste si potvrdili, zda se vám to jen nezdá a zda skutečně je tak dobrá. Tak tenhle pocit, stejně tak jako mnoho dalších krásných věcí, postupem času také vyprchá.                                                                                  V dnešní době se čím dál tím víc člověka zmocňuje touha píseň okamžitě mít. Po prvním poslechu jí hned získat a mít ji všude po ruce. A v tom je ta chyba.

     V tom je ta chyba a zároveň krása rádií.  Nespočetně písní je pro mě už „oposlouchaných“, protože si je nenasytně pouštím stále dokola. Člověk by se v tom ale měl mírnit. Zní to zvláštně, ale já se o to třeba pokouším. Nemít píseň hned k dispozici v hudebním přehrávači, ale hezky si počkat až jí zase někdy zastihnu v rádiu. No a to je potom krása a o to větší vděčnost.

     Samozřejmě jsem to několikrát porušila, ale také několikrát dodržela. Oldies rádio mi těch super chvil dalo šíleně moc, ale zároveň je TAK těžké při jeho poslechu své „předsevzetí“ dodržet. Obojí je však v tomto případě dobře.:)

    Katarína.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...