Proč poslouchám Oldies Radio? Nemají ranní show. Díkybohu…

 

Tento článek rozhodně nemá být pochlebováním moderátorům Oldies Radia (i když si ho zaslouží). Ne, chci se zmínit o důvodu, proč jsme v práci několikrát přelaďovali stanice, než jsme objevili rádio se starou dobrou muzikou, rádio, která nevysílá do éteru rádoby vtipné šplechty, kterým se říká ranní show. A nejsem sám, komu tenhle program vadí.

Představte si to – jedete ráno v autě. Tedy ještě předtím jste museli téměř utrhnout dveře od vozu, abyste se tam vůbec dostali, protože to zaručené mazadlo na těsnění dveří proti mrazu funguje jen v létě. Pak jste museli čekat, než se soused nasouká do vozu a umožní vám odjet od baráku. Konečně jedete. Tedy skáčete, protože nemáte čas čekat, než se motor uráčí zahřát.

Přitom jste se ještě ani pořádně neprobudili, máte zalepené oči, nevíte, zdali si dříve otírat ospalky nebo orosené či zpola zamrzlé přední sklo. Trpělivě se posouváte ranním houstnoucím provozem a skřípete zuby, protože ač jste vstali kvůli „rychlejšímu a pohodlnějšímu“ přesunu o půl hodiny dříve, provoz je už tak dost hustý.

Do toho všeho se k vám do auta snaží z reproduktorů dostat přehnaný optimismus ranních moderátorů, který by v tuto nekřesťanskou hodinu naštval každého. Moderátorů, kteří plácnou nějakou nebetyčnou hloupost, pak se tomu půl hodiny sami smějí a vy jen sedíte v autě, zíráte před sebe a říkáte si „Cože?!“

Ale jasně, proč by se spíkři nesmáli. Sice si ráno přivstali dříve než vy, jenže narozdíl od vás to za nějaké dvě hodiny zabalí, zatímco vaši maličkost bude čekat přinejmenším osm hodin v práci mezi úlisnými kolegy, arogantními šéfy a protivnými klienty. A nezachrání to ani úžasně veselý telefonát nějakému chudákovi, ze kterého si moderátoři vystřelili.

Neříkám, ze začátku to bylo vtipné. Když s tím začali na Evropě 2 Leoš Mareš s Patrikem Hezuckým, dalo se tomu i zasmát. Jenže pak se podobných „Mrázků z ústředny“ objevila celá škála. Vtip se vytratil, komolené hlasy nikoliv. Jihočeské rádio Faktor má důchodce „Edu Kachličku, který nikdy nespí“, jiné rádio má dementní dvojici Olda a Olina. Nebo tak nějak. Párkrát jsem byl nucen si to vyposlechnout. Čekal jsem na vtipnou pointu, čekal jsem, v čem budou jiní. Nedostavila se bohužel ani originalita, ani vtip. Nebo co může být vtipného na rozhovoru senilního důchodce s jakousi babkou s ukrajinským přízvukem? Fakt nevím.

A tak díky za Oldies Rádio. Při ranní cestě autem do práce nebo při první kávě v kanceláři jsme ušetřeni třeskutého humoru, přitroublých soutěží, telefonátů z ústředen a podobných radostí z jiných rádií. Tuhle absenci nám nahrazuje reálný optimismus lidí za mikrofonem a hlavně hudba, kterou zkrátka musí mít každý rád.

To nevymyslíš!

Tak já tam vážně nebudu! A tak jsem se těšila! Jak mě nabije energií a jak uvidím hudební legendu, kterou miluju od doby, co jsem začala brát hudební rozum. V kanceláři je horko, venku ještě větší. Ventilátor jede naplno a v některých momentech se přistihuju, jak se za svým pracovním stolem kymácím do rytmu jeho pravidelného otáčení. Teď bych si dala drink, aspoň jeden…

Continue reading

Carpe diem (na Žižkově a na Vinohradech)

Sraz si dáme v deset ráno (dopoledne?) na Míráku. Třeba před tim domem, ve kterým ještě před pár lety praskala ve švech restaurace U Pešků. Mimochodem, kam se Peškovi poděli??? No nic. Dole v metru podojíme bankomat a můžeme začít.

Continue reading

…a kolik pavouků jste snědli vy?

Předevčírem mi někdo vyprávěl, že každý z nás za život ve spánku spolkne několik pavouků. Už jsem to slyšel i dřív. Myslím, že se dokonce uvádí konkrétní číslo, ale nepamatuji si ho. Každopádně jsem o tom začal přemýšlet a nejsem si zcela jist, zda se toto tvrzení zakládá na pravě. Respektive, jsem si skoro jist, že nezakládá.

Continue reading

To je ale vychování

Už víckrát se mi to stalo. Několikrát jsem se přistihla, ale až před nedávnem jsem přestala přehlížet a překonala strach si to uvědomit. Jsem sobec. Sebestředný sobec.

Continue reading

KAŽDÝ NĚCO SBÍRÁ…

Ano, každý něco sbírá. Jeden poštovní známky, druhý pochvaly, jiný plyšáky a hypochondr nemoci. Někdy mám pocit, že většina mužů sbírá holky a velká část žen zase kabelky nebo boty. Moje kamarádka sbírá anděly, Nino z filmu “Amélie z Montmarteru” sbíral smích nebo nepovedené fotky z automatu. Bývalý milenec mé druhé kamarádky sbírá historické zbraně a můj strýc zase vše, co je spojeno s koňmi.

Continue reading

Není nad důkladnou přípravu

Na hodinu tiskových technik mám v pracovním počítači připravenou obsáhlou prezentaci a několik videoklipů. Přicházím na pracoviště 25 minut před začátkem hodiny a zjišťuji, že zmíněný počítač nenačítá “flashky”. To značně komplikuje přenos podkladů do učebny. Rozhoduji se poslat si prezentaci mailem a v učebně ji pak stáhnout z internetu.

Continue reading

BAR

Bar. Někdo si představí hospodu, někdo domácí skříňku plnou sympatických lahví. Já si představoval kousek nábytku, který oddělí kuchyň od zbytku místnosti. Nemyslím, že jsem měl vysoké požadavky… Ale kde že! Měl jsem požadavky velmi nízké, ten nejjednodušší typ, spodní část zakryje ledničku a pračku, nad nimi pracovní deska, krátká chromová stojna a horní deska na odkládání skleniček.

Continue reading

DESET

Léto roku 2002. Dost jsme toho tehdy s kamarády sjezdili (dobře, také vypili). Když jsme dojezdili (a dopili), padlo rozhodnutí o vytvoření pamětního fotoalba. Povedlo se!

Continue reading

Tlusté holky v legínách

Nedávno jsem měla menší debatu s otcem a ten načal jedno téma, které mě na pár dní zaměstnalo. A to sebevědomí. Řekl to jednoduše.: „Člověku, který je chytrý a hezký většinou chybí sebevědomí.“ Na tomhle nedostatku troskotá všechno dobré, co má nebo umí. Tahle věta mě ale donutila se zaměřit spíš na tu druhou skupinu lidí. Na lidi, kteří mají sebevědomí na rozdávání, ale… to je tak to jediné co mají. Svou krásou nebo trefnými myšlenkami z hlubin jejich rozsáhlého intelektu společnost obdarovat nemůžou.
Co bych tak dala za příklad… tlusté holky v legínách?  Ne dobrý. Tím končím ohledně krásy. Každý snad ví, co mám na mysli. A vůbec. Nepřijde vám někdy, že idioti jsou slyšet nejvíc? Kolikrát za den si s upřímným uznáním řeknete: “Páni, jo to je fakt dobrý. Má pravdu.“ A kolikrát vás naopak napadne: „To je ale debil…“ Silný nepoměr. Já si ale nestěžuji. Dokonce se mi to i takhle líbí. Má to svůj řád, jakousi rovnováhu. Hezkým a chytrým lidem byl přidělen přirozený ostych. Krása, inteligence a ostych k sobě patří. Skromnost je krásná.
Hloupý a nehezcí mají ostych potlačen. Jak jinak se mají také prosadit? A že jich je. Těch, kterým se to povedlo.. Lady GaGa, Nicki Minaj. Ne dobře, dobře! Končím. Pardon. Kdyby krásní a hezcí byli zpravidla  všichni průbojní a hloupý a nehezcí se drželi vzadu, svět by byl neskutečně těžký. Myslím v tom se prosadit. Tím chci vlastně asi říct, že když chce někdo být NĚKDO a chce, aby o tom lidé věděli, neřekla bych, že konkurence je zas až tak veliká. Debilové se ozývají pořád, ale o nich se ví, co jsou zač. Chytří lidé bývají často stažení v pozadí. A když už se někdo hezký a chytrý rozhodne jít vpřed, pořád je tu vlastně ta šance být lepší.