Pochybná individua

Nebudu nijak zpěvně zasvěcovat do momentální situace. Není důvod. Jedu prostě metrem, pohodlně usazená, loket opřený o výklenek okna a rukou si podpírám hlavu. Neobvykle dlouhá cesta. Do vystoupení mi zbývá přesně 16 zastávek a já mám nos důležitě zabořený v mobilu a vytvářím tyto zápisky.
Proč to? Ne proto, že bych si chtěla zkrátit čas, nebo že by mě opařila vlna vroucí múzy. Důvod je mnohem prostší a vzácnější. Ještě nikdy jsem se neocitla v situaci, kterou bych musela řešit psaním v sebeobraně.
Jednoduše, snažím se vyhnout očnímu kontaktu s jedním v hloubi duše jistě milým mládencem, jehož pozornost je však to poslední, co by se mi teď líbilo.
Sedí křížem naproti mně a já periferně pozoruji tu rozmazanou siluetu tváře, která se každé čtyři vteřiny natáčí mým směrem a věnuje mi chlípný pohled, ze kterého se mi ježí chlupy na rukou.
Předsudkům u lidí se snažím vyhýbat, tlumit je, silou mocí. Zvlášť těm založeným na vzhledu. Krásné, že? Ovšem ne, že by tato oduševnělá pohnutka přicházela sama, tak nějak nevědomky a přirozeně. Bylo by to sice pěkné, ale není to tak. Zbytečným předsudkům se snažím vyhnout čistě proto, že si myslím, že devatenáctiletý člověk se už nemusí stydět za nějakou tu moudrost.
Každopádně, mládencovo vzezření není nic, co by mi vykonávání mého předsevzetí ulehčovalo. Z jeho úsměvu s ulomeným předním zubem, popraskanými rty a zaschlými slinami nahromaděnými v koutcích úst se mi nechutí stahuje šíjové svalstvo… Stejně jako z té neidentifikovatelné skvrny na rozkroku jeho béžových kalhot.
Má na sobě takové ty prakticky pohodlné a pohodlně praktické kalhoty, které se dají zkrátit od kolen dolů díky skrytému zipu. Do každého počasí přece!
Se sklopenou hlavou naposledy kontroluju, zda náhodou ještě ke všemu nemá ruce v kapsách. Nemá, dobrý.
Uběhly dvě zastávky, mládenec pomalým krokem vystupuje.
Kdo je tu dál, obézní bezdomovec!
Mezi jeho malinkými chodidly (na muže má opravdu pozoruhodně malé nohy, tak 37,5) leží objemný pytel na odpadky s podivným obsahem. Podle siluety bych hádala, že v je něm oblečení a pár starých budíků. Nebo dětské klobouky, bageta a tři zmačkané mikiny. (Spontánní odhad.)
Sedí naproti mně a já musím mít zadek nahrnutý až úplně vzadu u opěradla, protože se ho nechci nikterak dotknout, ani koleny ne. Koleny obzvlášť ne! Zavadit o sebe koleny, to tak. To totiž není jen dotek, ale náznak. Flirtující gesto, promyšlený tah, taktika. Takové nevinné vyznání zastírající nekřesťanský úmysl, spousty úmyslů…
Ne, kolena zůstávají vzadu. Ačkoli, pro člověka s mojí výškou je to nelehký úkol. Skladnost není zrovna v mém seznamu dovedností, ale snažím se. Naše kolena dělí bezpečná vzdálenost lidské pěsti.
Bezdomovec mezitím, nemaje potuchy o tom, co vše se ve mně odehrává, hraje hru na svém černobílém mobilu.
Ta je přímo bezohledně hlasitá. Během těch pár vteřin, kdy vlak zastaví, se dají zřetelně rozeznat zvuky vesmírné střelby. Její intenzita se rovná zaníceným úderům širokého palce do klávesnice starého mobilu.
Nevím, v čem ta hra spočívá a co se v ní snaží bezdomovec trefit. Každopádně každý neúspěšný zásah doprovází prudkým zakloněním hlavy, která v návalu vzteku obkreslí vzdušný půlkruh a vrátí se zpět do původní pozice.
Po tom všem už jen silně vydechne a mě obestoupí intenzivní zápach nahromaděného zubního plaku. Nikdy nevím, kdy to přijde zas. Nezbývá mi nic jiného, než na těch pár vteřin, než se pach rozežene lehký průvan, schovat nos hluboko do šály.
Zbývá mi ještě 6 zastávek a já začínám s láskou vzpomínat na mládence se skvrnou na kalhotách.
Katarína B.

Princ „Radoslav“ žije!

Některé ženy tvrdí, že nejvíc sexy chlap je ten, co umí vařit. Jiné (takové ty méně schopné) hlavně chtějí, aby je zabezpečil. No a další potřebují muže kvůli jeho silnému rameni, protože na něm se pláče nejsnáze. Představte si muže, kterého jen tak něco nerozhází. Zná odpovědi, řešení, má návrhy. Přitom je vtipný, společenský a milý. Má všeobecný přehled, podporuje vás v nejtěžších chvílích, umí uklidnit, váží si vás, je senzitivní a máte společnou řeč. Navíc je velmi pracovitý, přizpůsobivý, oddaný, milující a skvělý kuchař. Kdo dočetl až sem, myslí si něco o science fiction. Přiznávám, zní to tak…

Continue reading

Moderátor z Prahy na dvoře Krále Artuše aneb Proč bych neměl přemýšlet…

Jsem člověk přemýšlivý až hloubavý. Není to zrovna vlastnost, která by jednomu přinášela samou radost. Dokonce mi bylo i několikrát doporučeno, abych přemýšlení omezil na míru nezbytně nutnou. Asi bych měl ve vlastním zájmu touhle radou řídit, bohužel to ale nejde snadno. Třeba zrovna nedávno jsem si takhle zapřemýšlel a vyvozené závěry mě skoro vyděsily.

Continue reading

Jak chutná v Mlýnci

Jedním slovem báječně. Restaurace má obrovskou výhodu v lukrativním umístění. Její poloha je její nespornou předností, ale ne jedinou. Příjemně čistý interiér s jemnými, originálními, designovými doplňky a romantickým výhledem na Karlův most, jen doplňuje to nádherné jídlo a uvolněný lidský servis. Tady pracují lidé, které to baví, kteří svou práci pokládají za vášeň. Každý zákazník vycítí přetvářku a hraní si na něco, co nejste. Po usazení a strnulém pohledu na nádheru z roku 1402, kterou Petr Parléř s mistrem Ottem dovedli k dokonalosti, jsme se mohli zakousnout do bezvadného pečiva a domácího máslíčka, kterého bych snědla kilo, kdybych nevěděla, co všechno mají má ústa ten večer ještě zvládnout.

Continue reading

The Fab Four

Původně jsem chtěl na tomto místě odhodit masku cynismu a v čase předvánočním se lehce dojmout nad skutečností, že dobrý člověk ještě žije. Ale člověk i dojetí prominou, počkají a ustoupí povedené čtveřici z jedné pražské lumpenkavárny.

Continue reading

Skutečný James Bond ožil

Čím neuvěřitelnější je literární postava, tím méně uvěřitelné je, že předlohou pro ni je autor. Přesto spisovatelé svými hrdiny bývají – alespoň v něčem. O „pravém“ Jamesi Bondovi je nyní nový seriál.

Continue reading

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Hmmm…Pravdivost tohoto tvrzení jsem jaksi zničila, za což se omlouvám. Doteď nevím čím to je, ale nejen, že jsem do té pomyslné řeky vkročila dvakrát, teď na potřetí jsem ji dokonce našla, abych do ní následně mohla s rozběhem hodit šipku

Continue reading

Otázky…

Dnes a denně se člověk městský vypořádává na ulici, v obchodech nebo v MHD nejenom s překážkami, ale i s otázkami. S otázkami úsměvnými, podivnými, zarážejícími, inspirativními i potřebnými. V každém případě s otázkami již zcela běžnými. Doplníte-li níže uvedený nástřel o vlastní zkušenost, bude to jen dobře.

Continue reading

Dobrovolní otroci „veselých“ Vánoc?

„Už se těším, až z tý Prahy vypadnu“…říká si tolik pražanů před Vánoci a před víkendem a vůbec vždy, když nemusí jít do práce. Víte co? Praha je fajn. Ani moc velká, ani moc malá, krásná, historická, s bohatým nočním životem, spoustou galerií, divadel a možnostmi sportovního vyžití. A ano, dokonce je tu i příroda. Raději do sebe občas někoho nechám vrazit, než abych se octla někde na samotě. Tam bych se opravdu bála. I přes to všechno jsem si řekla, že pojedu na Vánoce na Moravu ke svým kořenům, že tam bude větší klid. Omyl mou hloupost následoval a nakopal mě pořádně. Cukroví napečeno napůl, zbytek se přeci dopeče v klidu na Moravě. Výsledek? Tři celé dny strávené v kuchyni, na kterou nejsem zvyklá a zhruba 90 % věcí chybělo. Ty nekonečné hodiny v kuchyni se mnou trávila i moje maminka. Respektive já s ní. Musí být totiž minimálně 12 druhů cukroví, různě promazané. Tam čokoládovým, tam vanilkovým či kávovým krémem. Také se musí připravovat pomazánka na chlebíčky, aby se 24 hodin uležela v lednici. Mezitím pravidelné odskakování do místní samoobsluhy zhruba tři sta osmdesát šestkrát denně. A spousta dalších, dalších, dalších a dalších veselých vánočních „dobrot“. Pro příště jsem se zařekla, že nebudu vychystávat zbytečného jídla pro 20 lidí, když nás je jen 5. Nebudu shánět poslední dárky o čtvrté adventní neděli v nákupním centru a nebudu dělat spoustu dalších blbin, které s Vánoci vůbec nesouvisí. Snad mi můj ušlechtilý plán vyjde. Je jasné, že nejde o to, jestli je člověk v Praze či na Moravě. Jen by měl být na Vánoce doma. Nikam se nehnat, nespěchat, nepřejíždět. Jen být doma. Letos jsem zjistila, že to už je v Praze.