Nenávidět je lidské!

  • Kategorie: Blog

    Ale co si představujete pod takovým pojmem „lidské“?

    Misantropie je prý nemoc. Odborníci ji řadí do kategorie psychóz, psychopatií a neuróz, tedy do stejné skupiny, jako třeba schizofrenii, paranoiu, nebo sadismus. Lidé se na misantropy dívají skrze prsty, i když většinou jediným, kterého opravdu znají, bývá ten Moliérův. Ve slovnících najdete misantropii označenou jako poruchu myšlení a emocí, charakterizovanou nenávistí k lidem. Všechny pohledy na ni jsou tedy jednotné. Negativní a odsuzující. Misantropie je považována za něco nemorálního, nenormálního a odsouzeníhodného, takže o sobě málokdo s klidem prohlásí, že je misantropem. V očích veřejnosti by se tím postavil do stejného světla, jako kdyby nakopl štěně. Jenže, nenajde se i tentokrát, stejně jako ve většině případů, na celou záležitost i druhý pohled? Není třeba možné, že i když je nenávist k lidem považována za asociální, jde v podstatě o přirozenou věc?

    Odborné příručky tvrdí, že člověk je tvor společenský. A že právě začlenění do společnosti tvoří z biologického druhu homo sapiens sapiens člověka. Snad právě z toho vychází teorie, že pokud někdo nemá rád lidi kolem sebe, je nenormální. Nemocný. Málokdo už se ale zamyslí nad tím, jak definovat právě tu lidskost, která by měla být normou. Proč nehledat příčinu tohoto onemocnění v okolí, stejně jako při epidemii střevní chřipky hledáme zdroj zkažené vody, nebo v případě alergií pátráme po konkrétním dráždidle? Nemoc jako nemoc. Pokud bychom tak učinili, je dost dobře možné, že právě v širších souvislostech bychom na misantropy začali pohlížet s větším porozuměním.

    Málokdo z nás se ráno budí nadšen představou, že vyjde na ulici. Půjde po chodníku, kde mu někdo ze spoluobčanů bude bezohledně foukat cigaretový kouř do obličeje, po cestě hromadnou dopravou bude nucen poslouchat sebestředné a hlasité projevy jiných lidí, většinu svého dne stráví mezi společností, kterou si nevybral. Pří svém běžném programu si často uvědomí, že doby, kdy základy slušného vychování byly samozřejmostí, jsou pryč. Nahradila je představa, že jde o nenormální slabost hodnou posměchu. Běžnou a vyzdvihovanou normou je spíš agrese, asertivita, schopnost získat co nejvíc pro sebe. Nenormální už není ten, kdo na ulici řídí svůj vůz jako blázen, ale ten, kdo se přizná, když někomu na parkovišti omylem nabourá blatník. Zhruba takový může být pohled na společnost, do které bychom se měli začlenit, abychom byli normální. Jenže, bylo by to pak normální?

    Nikdy v životě jsem nenakopl štěně. A s čistým svědomím se přiznávám, že jsem misantrop. Ano, nevyhledávám cizí lidi, jsem nespolečenský a tudíž nemocný. Ale s psychopatií na mě nechoďte. Já vidím misantropii spíš jako alergii. Nezkoušejte tedy léčit mě. Hledejte kolem nás dráždidlo, které by mělo být odstraněno.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...