Může jít někdo ven?

  • Kategorie: Blog

    foto: iDnes

    Stál před mými dveřmi a byl to klasický příklad malého uličníka.
    Vytahané tepláky s dírou na koleni, ušmudlané tričko, u nosu nudli a v ruce držel provázek, na jehož konci byla žlutá plastová Tatrovka.
    „Může jít někdo ven?“ zeptal se a vykulil na mě dětsky bezelstné oči.
    Začal jsem mu vysvětlovat, že bydlím sám, že tady žádné děti nejsou a navíc že zrovna píšu blog na Oldies. Do toho mi na stole zvoní telefon, musím odepsat asi na 10 e-mailů a taky vymyslet jak seženu prašule na ty blbý složenky.
    Takže bych byl rád, kdyby sedl na tu svou žlutou Tatrovku a jel otravovat někam jinam.
    Nenechal mě ani doříct větu.
    „A může jít někdo ven?“ koukal s hlavou zakloněnou a vykulenýma očima.
    Došlo mi, že jsem vysvětloval zcela zbytečně. Buď vůbec neposlouchal a bylo mu to jedno, anebo nechápal, o čem mluvím.
    „Musím totiž postavit cestu pro auto a sám to nezvládnu“, pokrčil rameny a koukal na mně. Ohlédl jsem se k rozepsanému článku, zvonícímu telefonu, netrpělivým složenkám, blikajícím mejlům.
    „Jak se jmenuješ staviteli?“
    „Toník,“ odpověděl a netrpělivě přešlápl.
    Došlo mi, že je čímsi jiný. Zvláštní. A že asi fakt potřebuje pomoc. Sídliště zelo prázdnotou a pískoviště na dětském hřišti pomalu zarůstalo trávou.
    Ok. Pár minut mu můžu věnovat.
    Dorazili jsme k pískovišti a z malého Toníčka se stal ředitel a majitel stavební společnosti. Ukázal mi, kudy povede cesta, kde bude město a přikázal začít hloubit tunel.
    A tak jsem hloubil. A taky hrabal a kopal, vrtal…a patlal se v navlhlém písku, který jsem měl úplně všude.
    Ve vlasech, v uších a lechtal mně i za trenkama. Toníček úspěšně řídil stavební práce a naše cesta dostávala tu správnou podobu. Složenky, mejly, články, peníze..to vše zmizelo v hromadě písku a nově vybudované silnici pro Tatrovku. Zabral jsem se do práce a ztratil pojem o čase.
    „Toníčku domů, večeře!!“
    Teprve tohle volání mě probralo z budovatelského tranzu. Ředitel naší společnosti si oklepal písek tepláků a prohodil: „Tak zítra.“ A potom i se svou Tatrovkou zmizel v šeru sídliště.
    Zůstal jsem sedět vedle pískoviště a pozoroval rozsvěcující se světla a přemýšlel. A najednou mi došlo, co ten kluk dnes dokázal.
    A dostal jsem hroznou chuť rozběhnout se po sídlišti, začít mačkat klávesnice zvonků a křičet: „Může jít někdo ven?!!!!“
    Vyprdněte se na počítače, televize, zahoďte mobily, roztrhejte složenky. Pojďte s námi stavět silnici, hloubit tunely, pojďte si zahrát fotbal a třeba i krást třešně v nedalekém zahradnictví.
    Halo!!! Může jít někdo ven?
    Děkuji Ti Toníčku. Můj nejlepší nejmenší kamaráde…


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...