Má vůbec smysl slavit konec roku?

  • Kategorie: Blog

     

    Všichni to známe. Rok končí, dáváme si různá předsevzetí. Přestanu kouřit, začnu cvičit. Budu se míň vztekat a víc času trávit se svou rodinu. Nikdy to nevydrží. Posilovny jsou plné maximálně do poloviny února, pak se vše vrátí do normálu.

     

    Konec roku je také spojen s často mohutnými oslavami. Přecpáváme se chlebíčky, opíjíme se, vystřelujeme desítky rachejtlí. Jásáme, i když vlastně mnohdy ani nemáme důvod, že starý rok končí. Přejeme si, aby ten nový byl hlavně lepší. Abychom byli šťastnější, zdravější, zamilovanější, bohatší.

     

    Také si pamatuji, jak jsem poslední loňský den stál venku a pozoroval noční oblohu, která se měnila do červeno-modro-oranžové podle barvy rachejtlí. Všude to bouchalo, třískalo a dunělo jako za války. Všechno jsem to sledoval a rovněž si říkal ať je ten nový rok lepší.

     

    V lednu nám umřel kamarád. V jednašedesáti letech. Sice bojoval už půl roku s rakovinou slinivky, ale stejně nás to všechny zasáhlo.

     

    V témže měsíci jsme s hrůzou sledovali, jak teroristé vystříleli pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo. „To je od nás naštěstí daleko,“ řekl si možná ten největší optimista, strkač hlavy do písku, pitomec (vyberte si).

     

    Nebylo to daleko. V únoru šlo pár lidí na obyčejný oběd v polední pauze. Už se z něj nevrátili. Ano, dorazilo „to“ i sem. Do Uherského Brodu. Sice to nebyli teroristé, ale těm osmi zemřelým to stejně bylo jedno.

     

    Další měsíc přinesl z rukou islámských radikálů smrt 23 lidem, kteří byli postříleni v Tuniském muzeu. Na místě, kde byl nebo mohl být každý z nás.

     

    V červnu se objevila první vlna uprchlíků. I když nás všichni přesvědčovali, že z nich nemusíme mít strach, že se mezi nimi neskrývají další teroristé, většina to viděla jinak. Média se rozdělila na dva světy. V novinách, kde zřejmě vládli samí „Sluníčkáři“, vítali běžence s otevřenou náručí. Diskuze na Facebooku a pod těmito články však mluvily jinak. Lidé měli strach a báli se a vlastně POŘÁD mají strach a bojí se a ani teď nikdo neví, co vlastně bude dál a kam až to povede.

     

    A nakonec Paříž. Páteční večer, ve kterém místo zábavy v divadle či posezení v kavárně našlo smrt 129 nevinných. Teď všichni odříkají akce, kde se schází více lidí. Zrušili jsme výlet na vánoční trhy do Drážďan. Lidi děsí zprávy v novinách, jak jsme se dostali mezi šedesát „nej“ v hledáčku islamistů, hojně přiživované podobně laděnými příspěvky na sociálních sítích a v hromadně rozesílaných e-mailech. Kamarádka už třikrát vystoupila na poslední chvíli z metra, když tam nastoupila „nějaká podivná individua“. Tak jo, tohle nám v tom „povedeném“ roce ještě chybělo. Abychom se báli každého stínu, každého dělobuchu. Dcera jiné kamarádky, žijící v Paříži, se vyděsila při rachotu spouštěné rolety. Znělo to jako salva ze samopalu…

     

    Mezitím dceru přítelkyně srazilo na přechodu auto. Teď bude několik měsíců doma se zadrátovanou nohou a bude otázka, kdy bude moci zase normálně chodit. Všichni doufáme, že vůbec bude moci.

     

    To ani nemluvím o nehodě Pendolina v „prokleté“ Studénce, pádech letadel, střelbě v americkém Charlestonu a mnoha dalších hrůzách. Zkur**** rok, dalo by se říci. Ale že jsme jeho příchod tak mohutně slavili! Nejásejme proto nad koncem roku. I když třeba za moc nestál, nevíme, jestli náhodou nebyl nadlouho nejlepší. Neslavme bouřlivě příchod nového roku. Nevíme, jaké další hrůzy nám přinese. Se změnou data v kalendáři nám nenarostou svaly, ani se nestaneme lepšími lidmi. Berme Silvestra jako příležitost sejít se těmi, kdož jsou nám blízcí. O ty jediné se ještě můžeme bez obav opřít. Vnímejme nový rok jako naději. Ta jediná nám ještě zbývá.

     


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...