Jiří Suchý – Starý zmatený pán, anebo…

  • Kategorie: Blog

    Má ještě Jiří Suchý co dát současnému uměleckému světu, nebo by měl raději odejít do důchodu? Zamyšlení vzniklé v reakci na článek Vojtěcha Varyše z Mladé fronty, který principála divadla Semafor označil za starého zmateného pána, jehož stát zbytečně vydržuje grantovou penzí.

    Zlatý slunce nad hlavou
    A v duši léto mít
    Usnout s tichou únavou
    Na terase
    A pak zase
    Zlatý slunce nad hlavou
    A pravdu s vínem pít
    Zdravit máky vlčí
    Co kvetou a mlčí
    A pak smát se zpívat a žít
    (ze hry Hodiny jdou pozpátku, Jiří Suchý, 2011)

    „Cosi, co kdysi snad patřilo k jakémusi semaforskému stylu, zmutovalo do podoby anachronického šklebu (…) Už to není jen trapné nebo nechtěně směšné. Je to prostě smutné, pozorovat Jiřího Suchého, jak jej jeho okolí zjevně není schopno ušetřit ostudy, jež si úspornými pokusy zůstávat na scéně a vyrábět humor uštědřuje (…) Jsou Suchého zásluhy o českou kulturu tak vysoké, aby penzička stála za tak velkou dotaci?“
    To je několik poznámek z komentáře Vojtěcha Varyše nazvaného Tragická zpráva o odkládaném konci, který zcela odsuzuje nejnovější semaforskou hru Čochtanův divotvorný hrnec (a na této premise i celou současnou tvorbu divadla), odmítá výši státního grantu pro Semafor (resp. celý grant samotný), a dokonce zpochybňuje postavení Jiřího Suchého, jehož označuje za „starého zmateného pána“, v české kultuře. Mladá fronta jej otiskla 11. února a vzápětí na něj zareagovalo mnoho dalších publicistů i čtenářů.

    Nechci se rozepisovat nad otázkou grantů. Tato otázka bude vždy budit emoce a žádná komise nikdy nenajde spravedlivý střed či spravedlivá rozhodnutí v otázce kolik komu přispět. Jedno je jisté: granty na kulturu potřeba jsou. Jakkoliv je kapitalismus nejlepší z dosud známých ekonomických systémů, má své vady. Patří mezi ně fakt, že se i na umění snaží nazírat nekompromisníma očima trhu, tj. nabídky a poptávky. Neuvědomuje si, že systém, který funguje při prodeji aut nebo bot, nefunguje v kultuře. Tedy funguje, ovšem vede ke komercializaci umění a jeho naprostému zploštění. Jen v ojedinělých případech totiž docení masa obyvatelstva nový umělecký počin. Mnohem častěji vede k „zhollywoodštění“ umění a co hůř – v pocit, že právě tato kritéria umění jsou ta správná.

    Nejde mi tedy o grant, nebudu s Vojtěchem Varyšem ani polemizovat v hodnocení zmíněné hry, jde mi spíše o morální postoj vyjádřený jeho článkem. Předně jej nelze brát zcela vážně. Je zjevně stylizovaný, autor už v minulosti dokázal, že ve snaze zaujmout čtenáře chce jít takříkajíc proti proudu a bourat „mramorové pomníky“, jak sám říká. Nedávno to od něj kupříkladu schytal Zdeněk Svěrák, jehož laskavý humor (jejž Varyš z jakéhosi důvodu dává do uvozovek), sentiment a další harampádí (sic!) prý lidem leze stále více na nervy.

    Vojtěch Varyš má bezesporu právo na svůj názor. Hra se mu nelíbila, ale těžko říci, kde bere odvahu a sebevědomí na tomto, jak sám píše, pouze několik desítek minut trvajícím zážitku (neviděl představení celé), odsoudit celou současnou práci člověka, kterou navíc zjevně nezná (i když jeho zpochybnění zásluh Suchého o českou kulturu beru vysloveně za pózu a provokaci; tak hloupý, aby to myslel vážně, jistě nebude).
    „O image mi skutečně nejde. Jen podávám svědectví,“ napsal autor článku do debaty nad svým záměrem a dodal: „Bylo to drobné rozverné zamyšlení nad tím, že je možná občas dobré přehodnotit některé zdánlivě nezpochybnitelné, sdílené hodnoty.“ Autor má asi jinou představu o významu slova rozverné, než já. Asi to i vysvětluje rozkol našich názorů nad prací Suchého či Svěráka.

    Nedávno jsem shlédl komedii Miláček Anna v Divadle Palace. Měl jsem na ni dobré reference, i redakce serveru iDivadlo jej vesměs dobře hodnotila, jména vynikajících herců jako Davida Prachaře nebo Lindy Rybové také zněla slibně. Publikum se bavilo, přímo řehtalo, zatímco já nevycházel z překvapení. Hra se mi zdála natolik špatná a humor až dětinsky naivní, že jsem měl chuť v polovině odejít. Na rozdíl od pana Varyše jsem zůstal do konce. Jako rozhlasový moderátor bych to tvůrcům mohl druhého dne také patřičně „vrátit“ a jejich práci shodit v médiích. Jenže mě vychování vedlo k jinému úsudku. Nebyl jsem to já, kdo byl vlastně takříkajíc mimo? Lidem se hra zjevně líbila, bavili se i někteří zmínění kritici, mám vůbec právo snažení celého týmu z Palace během vteřin hodit do koše, protože mi takříkajíc nesedlo? Možná by podobná úvaha prospěla i panu Varyšovi.

    Minimálně by se mohl zamyslet nad tím, jaké ikony české kultury on kritizuje a zda si ony ikony jeho odsudek objektivně zaslouží. A možná nejpodstatněji – zda mu vůbec hodnota práce, kterou on má za sebou, dovoluje tyto osobnosti jakkoliv odsuzovat. Jen proto, že se právě jemu nestrefily do vkusu. Plivat umí každé dítě.
    Pro Vojtěcha Varyše bylo uveřejnění komentáře možností se zviditelnit. Dobře ví, že onen kontroverzní, místy až bulvární náboj textu najde své čtenáře a vzbudí emoce. Fanoušky Suchého rozohní, jeho odpůrce (asi) potěší, ale ani u jedné skupiny čtenářů v důsledku nic znamenat nebude. Ona kapka jedu z jeho textu dopadne jinam. K lidem, kteří do Semaforu nechodí pravidelně, ale jednou za čas. Kdyby šlo o text z internetového blogu (kam by spíš patřil), nevzbudil by reakce pravděpodobně vůbec žádné. Jenomže Mladá fronta jsou přední české noviny s obrovskou základnou čtenářů. A tím otištění Varyšových od boku vystřelených slov dodává jeho názoru jakýsi punc vážnosti a pro mnohé jistě i faktu. Dovedu si představit, že proběhne kdesi v kavárně či vinárně rozhovor:
    „Jsem si řikal, že se zajdu podivat do Semaforu…“
    „Tam nechoď, s tim Suchým už je to, čoveče, blbý, Semafor je v háji.“
    „Neblbni, vážně?“
    „No jo, psali to v novinách, už pořádně ani neví, co dělá, prej už je jen zmatenej děda.“
    „Hmm, to je škoda.“
    „Ale bejval dobrej.“
    „To jo, bejval dobrej…“

    Bejval dobrej a je dobrej pořád, dámy a pánové. Nezastírám, že jsem fanouškem práce Jiřího Suchého, ostatně má spolupráce s vydavatelstvím Supraphon i s divadlem samým o mém vztahu k němu vypovídá. Zároveň nejsem nekritickým fanouškem, ani mně se nelíbí vše, co Jiří Suchý publiku nabídne. Je to tak jistě přirozené a nijak to nesnižuje mou úctu k práci, kterou tvoří. Konečně k podmínkám získání grantu divadla patří, že musí Jiří Suchý uvést tři premiérová představení za sezónu, což je úkol neuvěřitelně náročný. Jednoduše není možné napsat rok co rok tři prvořadé hry, ani pro člověka, jenž se divadlem živí již téměř šedesát let. Diváci si nakonec sami řeknou, která hra obstojí a která z repertoáru zmizí dříve (např. kusy Mam’zelle Nitouche nebo Hodiny jdou pozpátku jsou na scéně pátým a šestým rokem). Přesto pan Suchý bojuje právě i s takovým úkolem, aby legenda Semaforu pokračovala dál. A bojuje s ním více než dobře. (Pro úplnost – mně se Čochtanův divotvorný hrnec moc líbil).

    „Ano, existují fanoušci Jiřího Suchého, jsou lidé, kterým se jeho tvorba líbí, některým všechna, jiným některá, ok,“ napsal pan Varyš do debaty na Facebooku. „Jsou další lidé, kteří si Suchého váží, ok. Neberte nám ostatním právo si ho nevážit, jeho tvorbu si ošklivit, a máme-li tu možnost, veřejně to říct, howgh.“ Na názor má novinář právo, ba v jeho zaměstnání je pro něj přímo povinností nějaký zastat. My zase máme právo mu veřejně říct, že s ním nesouhlasíme. V rozhořčených reakcích na onen komentář ale nejde jen o názor, jde také o slušné vychování. Vojtěchu Varyšovi chybí pokora, zdvořilost a morální úcta, čemuž všemu by se právě od Jiřího Suchého mohl učit. Navíc se třicetiletý autor, jenž sám sebe označuje za „smějící se bestii neobolševismu“, čtenářům sám vysmívá: „Pokud byl ten můj jemný text někým vnímán jako urážka, je to notně malicherný čtenář,“ napsal do zmíněné debaty. Asi bychom tedy celý komentář měli vnímat jen jako přátelský štulec jednoho divadelníka druhému (Vojtěch Varyš je autorským členem skupiny Sekvestoři nového žití tvořící tzv. Patetické divadlo).

    Letěla kachna letěla
    Hajný ji trefil do těla
    Zdá se mi že ta kačena
    Nebyla příliš nadšena

    Daroval táta kotěti
    Pilulku proti početí
    Co si s ní kotě počalo
    O tom se nikde nepsalo
    (říkadla ze hry Nejveselejší tragédie v Čechách, Jiří Suchý, 2014)

    Smyslem mého článku není jít do debaty s tímto publicistou, nenašli bychom společných slov. Raději se zastavme nad tím, zda má Jiří Suchý skutečně jít do důchodu, nebo má stále co říci a dát uměleckému světu? Pojďme si letmo připomenout, co vlastně „starý zmatený pán“ za posledních řekněme pět let dokázal.

    V říjnu 2011 Suchý převzal stříbrnou pamětní medaili města Plzně od primátora Martina Baxy, souběžně získal nejvyšší ocenění Univerzity Palackého v Olomouci, čestný titul doctor honoris causa. V březnu 2012 dostal další cenu, konkrétně Cenu Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře, kterou udílí Akademie literatury české. K tomu si připsal diamantovou desku Supraphonu a zlatou cenu Ochranného svazu autorského za přínos české hudbě. Na jaře 2012 mu v Pardubicích akademie složená z divadelních kritiků, publicistů a teoretiků udělila cenu Festivalu smíchu, nazvanou Génius smíchu. 28. října 2013 ve Vladislavském sále Pražského hradu převzal státní vyznamenání za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie.

    Tato ocenění dostal s přihlédnutím k tomu, co dokázal za celý život. Dokázal ovšem starý pán proniknout nějak do aktuálního dění? Do současného uměleckého světa? Asi sotva. Nebo… že by? Pravda, CD nazvané Nahá a další povídky v květnu 2012 dosáhlo na druhé místo oficiálního žebříčku prodejnosti desek (IFPI) v oblasti mluveného slova. Skladba Kdykoliv, kdekoliv, kterou v roce 2011 napsal a nazpíval (na melodii Michala Pavlíčka) k televiznímu seriálu Život je ples, se šestnáct týdnů držela v první stovce žebříčku IFPI.

    Ale to byla spíš náhoda, mladé lidi už jistě nezajímá. I když je mírně zarážející, že jej pořadatelé pozvali na festivaly jako Trutnoff, Blues Alive, Okolo Třeboně, Pohoda Džez, Roklefest, Old’s Cool, Portu či chystaný Metronom. Festivaly jsou přeci záležitostí hlavně mladých lidí. Že on by jim ten Suchý přeci jen ještě něco říkal? Na svůj koncert si jej vyžádala Lucie Bílá, za kmotra nové desky Rockfield jej vybrali Chinaski, i reediční vydání LP Straka v hrsti Pražského výběru uvedl do světa on. S Vladimírem Franzem spolupracoval několika texty na opeře Válka s mloky pro Národní divadlo (vnesl do díla svůj charakteristický humor: „Páni buďte přichystáni na setkání s novým sokem / Vaše dámy znenadání laskati se počnou s mlokem“). Ano, v tom divadle naproti kavárně Slávii (jak říkával Miroslav Horníček), kde před pár lety uvedli starší semaforskou hru Dobře placená procházka – a světe div se, starého pána obsadili do jedné z hlavních rolí. Nějakým zázrakem to zvládnul.

    Snad nedorozuměním si jej také pořád váží v zahraničí. V listopadu 2011 jej pozvali do Londýna, aby jako čestný host uvedl filmový záznam představení z Národního divadla na 15. ročníku festivalu Made in Prague. V Polsku citáty z jeho děl zařadili do sborníku Aforyzmy Świata a na univerzitě Universidade de Santiago de Compostela ve Španělsku dokonce jeho povídky slouží jako učební text studentům češtiny, španělštiny a galicijštiny. Že on by ten Suchý pořád měl místo v současném kulturním světě?

    Má hlava je
    Bílá jako pěna
    A není třeba se mě bát
    Už je mi fuk jste-li
    Muž či žena
    Já přišel jsem se pouze ptát

    A tak se ptám jak že se vám vede
    Zde kde stěny jsou tak smutně šedé
    Klášter jistě že je přesvaté místo
    Já však přesto chci mínění vaše znát
    Zda pocit samoty vám nedá spát
    (ze hry Mam’zelle Nitouche, Jiří Suchý, 2010)

    A co v Semaforu? Česká televize sice nějakým omylem nasnímala a odvysílala záznamy novinek Hodiny jdou pozpátku a Opera Betlém, ale asi jen chtěla ukázat, jak špatně na tom Semafor je. Ostatně uvedení zmíněné vánoční opery v divadle v roce 2012 bylo skutečně jen pro důchodce, kteří do Semaforu chodí vzpomínat na mládí. I když se jich sjelo nějak hodně, hrálo se skoro každý prosincový den (23x) a během pár dnů byla vyprodaná naprosto všechna představení, takže o rok později se hrálo i dvakrát denně. Osmistá repríza Kytice v září 2015 napovídá, že se do Semaforu skutečně sjíždí těch nostalgických pamětníků nějak hodně. Nevím, jak jsou na tom tito starší lidé s internetem, ale po umístění nedávného Koncertu o čtyřech kapitolách na webové stránky ČT Art se na něj ihned podívalo přes pět tisíc lidí. V letech 2010–2014 Jiří Suchý napsal sedmnáct nových her a pásem, které divadlo za stejnou dobu odehrálo pro bezmála sto tisíc lidí.

    Onen zmatený pán přesto nějak zapomíná, že by se měl odebrat na důchodový odpočinek, a ještě se k práci v divadle věnuje výtvarnému umění, vytváří grafické listy. O ty tedy zájem rovněž není, během posledních pěti let je vystavovaly pouze pražské galerie jako Hollar a Jonáš, plzeňský Azyl, zlínská Galerie pod Radnicí, chrudimská Galerie ART, Městské muzeum Mimoň, kerský Ateliér Kuba nebo Kolonáda Klimkovice.
    Kdyby mu to alespoň psalo, ale ony ty jeho texty… Třeba tenhle z jedné z posledních her, už to prostě není ono. Anebo… je?

    Na nebi pluje nekonečný čas
    A slunce tiše chřadne
    Dívenkám v tůni zvolna šedne vlas
    A slovo růže vadne

    Houf netopýrů krouží kolem nás
    A jejich zpěv po levanduli voní
    A v tento čas
    K nám se vrací zas
    Černé stádo šílených koní

    Odkud jsou se nikdo nedoví
    V tupém tempu tepou podkovy
    Temně jejich dupot kovový
    Zní

    Ne to není temné stádo koní
    Je to mrak jenž slzu neuroní
    Místo deště mrak ten prastarý
    Sype na nás písek Sahary
    Hromobití mor a požáry
    Skýtá

    Ač je ráno slunce zapadá
    Kam že mizí to je záhada
    Odpověď nám na to sotva dá Bůh
    Růžové slůně
    Nám nese zprávu že se
    Vrací k nám
    Láska a síla
    Někde ve
    Světě je
    Naděje
    (ze hry Prsten pana Nibelunga, Jiří Suchý, 2014)

    Ano, píše mu to. Už jen pro poslech takových (navíc skvěle zhudebněných) textů mi stojí za chození do Semaforu. Jiří Suchý je pan básník, který má stále co říct. Moderátor Jan Rosák v reakci na Varyšův článek napsal: „Jednou budeme pyšní na to, že jsme mohli žít ve stejné době jako Jiří Suchý a vidět ho a slyšet na vlastní uši.“ To jsou slova, se kterými se ztotožňuji neskonale více než s těmi, jež napsal zmíněný publicista.

    Lukáš Berný


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...
'