Jasná zpráva o okně mé radosti

  • Kategorie: Blog

     

    Název by mohl evokovat dechovkovou kapelu nebo nějakou typickou kapelu, kterou slýcháme na venkovských zábavách. Skutečnost je však jiná. Petr Janda muziku miluje, a tak pokud zrovna nekoncertuje někde s Olympikem, dá dohromady několik sousedů ze svého bydliště poblíž Jevan a zpívá hostům v některé tamější restauraci. Že se to zdá neskutečné? Že tam není možnost se dostat? Ale je.

    Prvně jsem tuhle akci navštívil loni, díky kamarádce, která má poblíž Petra Jandy chalupu, o akci nás informovala a na příslušný večer zamluvila stůj v restauraci Propast, která je jen co by kamenem dohodil od Jandovy rezidence. Byla to příjemná akce. Představte si hospodu, kde je jen pár stolů, v rohu je kapela v čele s takovou legendou a hraje jen pro vás, hosty. Loni byl na sklonku léta horký večer, a tak restaurace měla obě velká okna otevřená. Kdo se nevešel, seděl venku na terase, za terasou se v měsíčním světle leskla hladina rybníka a kuňkaly žáby. Ty ovšem samozřejmě ten večer nebylo slyšet.

     Letos jsem se akce zúčastnil znovu. Tentokrát se odehrála o pár kilometrů dál, ve vyhlášené restauraci Na Marjánce, ve vesnici s poetickým názvem Stříbrná skalice. Lokál byl mnohem větší, takže na rozdíl od loňského roku byl i prostor pro případné tancechtivé hosty. Celý večer uváděl s příjemným vtipem sám Petr Janda. Posluchače ujistil, že hraje pro radost a proto bude hrát zadarmo a nebude vybírat do klobouku jako loňský rok (nakonec na ten klobouk přesto došlo, ale každý rád tu stovku či dvě do klobouku upustil).

    Jandova Souseďanka byla složená z bubeníka, klávesisty, kytaristy a zpěvačky, která sympatickým chraplavým hlasem zazpívala velkou část písniček. Nehrálo se totiž jen z repertoáru slavných Olympiků, ale došlo i na některé bluesové pecky a léty prověřené hity klasického rocku.

    Asi nejsilnější moment večera nastal, když Petr Janda ohlásil přestávku. Zbylí členové kapely opustili nástroje, aby usedli k vyhrazenému stolu s občerstvením, ale slavný muzikant na pódiu zůstal. Vzal do ruky akustickou kytaru a začal hrát ty největší hity, jen tak, pro lidi, kteří se shromáždili kolem pódia, drželi se za ruce nebo kolem ramenou a kolébali se do rytmu. Jako první zazněla melancholická Bon soir mademoiselle Paris, která je o to působivější tím, že její oba interpreti (původně Jan Antonín Pacák a později Petr Muk) jsou už v tom hudebním nebi. Nebylo divu, že v očích některých lidí se objevily slzy. Ty pak snad rozehnaly další šlágry, jako Snad jsem to zavinil já, Taky jsem se narodil bos, nebo Okno mé lásky.

    Když jsem tak poslouchal ty nestárnoucí melodie a pozoroval nadšení mladé generace nad muzikou, kterou poslouchali už jejich dědečkové a babičky, říkal jsem si, zdali by tohle bylo možné někde jinde ve světě. To mě posunulo k úvahám, kdo je ve světovém měřítku obdobná legenda, která hraje takhle dlouho. Samozřejmě mě hned napadli Rolling Stones. Říkal jsem si, jestli by Mick Jagger takhle někde hrál s pár sousedy z místa svého bydliště, v obyčejné hospodě. Asi ano, hrál, ale vstupenky by byly jen pro VIP, těžko by se tam dostal jen tak někdo náhodou z ulice, kdo jde zrovna kolem. Navíc by byli nejspíš všude paparazziové, kamery televizních štábů a ještě by se o tom kdovíjak dlouho psalo. Nemáme tedy vlastně štěstí?

    To největší však má bezesporu Petr Janda. Je vidět, že tohle vše dělá proto, že zkrátka a dobře bez muziky být nemůže. Že měl to štěstí – jak sám zdůraznil – že dělal celý život to, co ho bavilo a co ho uživilo. Bylo to vidět i po odehrání poslední písničky, kdy obsluha pustila z reprobeden tiše písničky Olympiku. Někomu by se to mohlo zdát už zbytečné, třeba bylo Olympiku pro ten večer už dost, ale přesto si Petr Janda při skladbě Strejček Jonatán poskakoval do rytmu, jako kdyby tenhle hit nedávno objevil. Tomu se říká radost z muziky.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...