Jak jsem šel na kastraci

  • Kategorie: Blog

    Znáte to. V životě každého člověka jsou věci, které je potřeba podstoupit a nic s tím neuděláte. Právě taková situace nastala nedávno i v mém životě. Mám dvě a obě to potřebovaly. U paní doktorky jsem si domluvil termín, tuším, že to bylo úterý, sbalil jsem si vše potřebné, v práci si vzal volno a vyrazil jsem.

    Ordinace, kde k zákroku mělo dojít, je kousek od Pražského hradu. „Když už tak nepříjemná věc, tak alespoň na hezkém místě“, říkal jsem si. Paní doktorka byla vlídná a po několika minutách mě požádala, abych jí je ukázal. Byly vystrašené a třásly se. Ale jinak to nejde. Kastrace je nevyhnutelná. Kdyby totiž neproběhla, toho čůraní a značkování po bytě bych se nezbavil.

    Následovala anestesie. Po chvíli čekání na účinek v čekárně přišlo drobné slintání a mrákoty. Lékařka říkala, že není výjimkou ani zvracení. Je pravda, že osazenstvo v čekárně na mě koukalo celkem zděšeně. Každou chvilku se nějaká paní nebo nějaký pán ptali, zda je všechno v pořádku a proč je mám tak skleslé. V tu chvíli je vám ale všechno jedno a přejete si, aby už to bylo za vámi. Pak jsem se odebral znovu do ordinace, kde proběhla další uklidňující injekce.

    A pak už si ze samého stresu nic nepamatuji. Snad jen to uklidnění, když jsem se pro své kočičky (mimochodem jsou to kocouři a jmenují se Marv a Joker) vrátil a dozvěděl se, že kastrace proběhla v pořádku. Ještě v polospánku jsem oba kocoury naložil do schránek a odvezl domů. Oba to zvládli výborně. Jsou to pašáci a tu kastraci jim nezávidím.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...