Jak jsem jel tramvají…

  • Kategorie: Blog

    Jedu tramvají a kousek ode mě stojí malý zubatý chlapeček se silnými brýlemi a legračním kulichem. Pod ním na sedačce sedí zřejmě holčička, nevidím na ní dobře. Tramvaj se rozjíždí a hlásí: „Příští stanice Vozovna Střešovice.“ Legrační kulich pochopil a opakuje: „Příští stanice Vozovna Střešovice.“ Ze strany pravděpodobné holčičky žádná odezva (možná jen neslyším). Zubatý chlapeček informaci opakuje. Zřejmě je dobrý ve slohu, tak pro zpestření větu modifikuje: „Příští stanice bude střešovická vozovna.“ Stále žádná slyšitelná reakce. Začínám se bát. Představa, že bude dítko opakovat stejnou informaci po celou jízdu je zneklidňující. A vskutku: „Příští stanice střešovická vozovna.“, zní ze zubatých dětských úst znovu. Ani tentokrát neslyším, zda děvčátko vzalo urgentní sdělení na vědomí. Nicméně tramvaj jede (na štěstí pro mě) rychle a nedává sdílnému dítku větší pole působnosti. Jsme skoro ve stanici. Oficiální hlášení z reproduktoru: „Vozovna Střešovice. Chlapeček směrem k holčičce: „Tak vidíš!“


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...