Dopravní podnik a revizoři

  • Kategorie: Blog

     

    V nedávné době jsem ve zprávách zaznamenal dvě události – plánované zdražení jízdného v pražské hromadné dopravě a případ agresivity revizorů. Nejde o téma nijak nové, to jistě uzná každý. Jakékoliv zdražení přinese vždy rozhořčené reakce lidí, argumentujících tím, že tedy budou raději jezdit autem, zatímco argumentace „zdražovatelů“ jsou pořád stejné – všechno je dražší, už jsme dlouho nezdražovali, jsme v podstatě chudáci, atd.

    Stejným způsobem pražský dopravní podnik obhajuje i plánované zdražení časových kupónů (karta Opencard) ze stávajících cca 4 700 Kč na 5 900 Kč ročně. Argumentem má být fakt, že se nezdražovalo od roku 2008, a že se ceny všech ostatních služeb stále zvyšují. Přepravce to dokládá na příkladu nůžek, které se neustále rozevírají, jednu část tvoří náklady, druhou výnosy. Oproti tomu stojí názor většiny lidí, že zatímco jinde se vždy logicky snaží zvýhodnit dlouhodobé předplatitele, tady je tomu naopak – tentokrát budou nejspíše biti jen majitelé kupónů (na druhou stranu je nutno si přiznat, že se dosavadní zdražování týkala jen jednorázových jízdenek).

    Obávám se, že je to trochu začarovaný kruh. Zdražení jistě zvýší počet lidí, kteří se rozhodnou v už tak přecpaném městě jezdit autem. Kdyby byl následný pokles výnosů větší než díky zdražení zvýšené příjmy, byla by to obhajoba dopravního podniku pro další zdražení. Odnesli by to nakonec ti, kteří nechtějí nebo spíše z časových důvodů nemohou trávit hodiny v autě v kolonách nebo ti, kdo autem jezdit nemohou, tedy děti a důchodci. Možná však bude příští zdražování dopravní podnik obhajovat stejně. Co jim brání tvrdit, že lidé začali jezdit více autem, a tak jsou příjmy stále nízké a musí se více zdražovat? A nůžky se budou rozevírat ještě víc.

    Když každý den pozoruji kolony aut, jen velmi zvolna se posunující. Když slyším z rádia dopravní zpravodajství, kdy se jezdí Prahou většinou na stupni 4 a 5, říkám si, co lidi vede k tomu, vyrážet z domova o nějaké dvě hodiny dříve, aby je pak strávili v autě. A hlavně, co by musel dopravní podnik udělat pro to, aby tyto lidi zlákal k použití jeho služeb. Zdražování to asi určitě není. Obhájci cesty do práce autem už nějaký ten rok pohotově vytáhnou propočet, že když pojedou v autě dva, tolik a tolik kilometrů, bude to stále levnější, než kdyby si oba koupili jízdenky. Teď možná obhájců těchto argumentů přibude.

    Pravdou je, že se obnovuje a modernizuje vozový park, přibývá stanic metra (i když stále relativně zdlouhavě). Na druhou stranu je stále spousta přetížených linek, kdy se cesta podobá spíše přepravě v dobytčáku. Nemluvě o tom, že si stále některé linky jezdí – hlavně ve večerních hodinách – jak chtějí. A zkušenosti s bezdomovci, kteří kolem sebe v noční tramvaji tvoří kruh, do kterého si nikdo díky smradu netroufá vstoupit, má jistě spousta z nás.

    Zdražení přinese bezesporu další nárůst černých pasažérů. Opět budeme na jedné straně číst o agresivitě nočních, alkoholem posilněných černých pasažérů, kteří zbili nebohé revizory, na druhé straně zase o agresivitě revizorů, kterak si v chodbě opuštěné stanice podávali nějakého vetchého mladíka či nevinnou slečnu.

    Revizoři jsou samozřejmě potřeba. O tom není sporu – dopravní podnik by byl hloupý, kdy placení jízdného nekontroloval. Je to ovšem vedle právníků, policistů, exekutorů či finančáků jedno z nejnenáviděnějších a nejopovrhovanějších povolání. Na muže v modrém s plackou v ruce (dnes spíše se čtečkou karet) koukáme jako na zoufalce, kteří by si jinou práci nenašli, a tak se živí tím, že buzerují cestující.

    Nepopírám, že bych jejich práci dělat nechtěl, a že to někdy opravdu nemají jednoduché. A že je mezi nimi spousta těch slušných, kteří pozdraví, poděkují, usmějí se. Jistě se občas stanou obětmi agresivního útoku. Na druhou stranu pro vylepšení své pověsti toho revizoři moc nedělají. Každý jistě slyšel historku o tom, jak si někoho vychytali přesně v okamžiku, kdy mu skončila platnost jízdenky nebo si chtěl do mobilu zadat platbu přes SMS.

    Přítelkyně mi kdysi vyprávěla, jak jela s dcerou a s jejím mužem – cizincem – v tramvaji. Dcera zjistila, že jí akorát vypršela doba na jízdence a říkala mámě, že si musí označit další jízdenku. V tu chvíli se zvedli dva chlápci, sedící opodál, vytáhli placky a hned je kontrolovali. Dcera udiveně říkala „No, snad jste slyšeli, že jsem si chtěla označit další lístek…“. Bylo to marné, musela zaplatit pokutu.

    Přítelkyně jim rozhořčeně nadávala a oni se ještě divili. Jenže tohle bohužel přesně odpovídá stavu naší společnosti, resp. přístupu veřejných činitelů. Je vždy jednodušší kontrolovat slušné, neagresivní pasažéry, kteří se dopustili pouze toho „přestupku“, že si dvě minuty před ukončením platnosti jedné jízdenky neoznačili druhou. Ale viděli jste někdy revizory kontrolovat bezdomovce, spícího narkomana nebo partu fotbalových chuligánů? Já ne.

    Jedním z řešení by mohla být stálá mzda revizorům. Nyní jsou údajně placeni hlavně procenty z pokut odchycených provinilců. Možná proto se vždy raději soustředí na cizince či na jednoduché a jasné případy. Také je vám divné, že jich stojí hlouček někde u východu z metra, pozorují davy lidí vycházející z eskalátorů a nikoho nekontrolují? Čekají na „tutovky“. Ale neměli by kontrolovat všechny?

    Možná úplně nejlepším řešením by bylo zavedení turniketů (když už se před mnoha lety udělala ta hloupost, že se zrušily). Je to systém, který funguje v mnoha podzemních drahách na světě, včetně Paříže nebo New Yorku. Jistě, spousta revizorů by přišla o práci a k libosti jejich kritiků „by se začali živit něčím pořádným“. Ale především, prestiž dopravního podniku by se možná o něco zvýšila a spousta bývalých revizorů by se vrátila domů zdráva.


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...