Dočkáme se konce pobytů na českých horách?

  • Kategorie: Blog

     

    K tomuto příspěvku mě opět přivedla zmínka v rozhlasových zprávách. Mluvilo se tam o tom, že horské boudy a penziony zejí prázdnotou, majitelé se jich hromadně zbavují a prodávají je. Lidé šetří a jezdí už jen na víkendové pobyty, což se zřejmě majitelům či nájemcům nevyplatí. Přivedlo mě to na myšlenku, zda nejsme v Čechách svědky konec klasických pobytů na horách. Není to zase tak zcestné, vzhledem k tomu, že na hory jezdím pravidelně a každý rok pozoruji další a další zavřené objekty (už jsem o tom v tomto blogu psal). A když už někdo nějaký penzion či restauraci někdo zkusí znovu rozjet, nevydrží tam déle než rok.

    Dalo by se říci, že přežívají jen ty boudy, na které byli lidé léta zvyklí. Sám na jednu takovou v Krkonoších jezdím. Zatím je tam stále plno. Interiéry rozhodně nepatří k nejnovějším a nejzachovalejším, ale hosté tam jezdí ani ne tak kvůli komfortu v ubytování nebo lyžařským podmínkám, nýbrž kvůli shledání se starými přáteli, ať už jsou to majitelé nebo další hosté. S majitelem jsme se bavili o tom, že pokud si dnes někdo vezme horský objekt do nájmu a nemá zajištěn přísun klientů v podobě škol či konferencí, nemá téměř šanci.

    Jenomže tahle bouda, do které jezdím, má ještě živost tak osm až devět let. Současní majitelé ji již nehodlají opravovat a jejich dvě dcery se – jak se zatím zdá – do převzetí rodinného podniku nehrnou. Skončí tak jedna z dalších legend, hosté se rozprchnou a kdo ví, zdali ještě budou na české hory jezdit. I my sami jsme byli při posledním pobytu malinko zklamáni, když nám byla místo klasického pokoje přidělená na nocleh kancelář domácích, která sloužila i jako provizorní ubytování pro nenadálé hosty (ač jsme měli pobyt zamluvený) nebo když jsme neměli ani své stále místo u stolu v době podávání večeře. I my si říkali, jestli není čas zkusit příští rok, po téměř deseti letech ježdění na jedno místo, něco jiného.

    Osobně si myslím, že úbytek návštěvníků na horách – teď mám na mysli především v zimě – je jevem, který trvá už několik posledních let. Správa parku a lyžařského areálu se sice snaží, to ano, např. v Peci na Hnědém vrchu slouží už několik let nová lanovka, přibývají další (i když krátké a spíše dětské) sjezdovky, otevírají se nová občerstvení, nebo se stará modernizují, ale je otázkou, zdali není problém spíše v lidech pracujících v tamních službách. Uvedu jeden příklad…

    Před pár lety nám vyprávěla dcera přítelkyně, která žije ve Spojených státech, jak byli s mužem lyžovat v jakémsi středisku a potřebovali se přibližovacím vlekem dostat na konci dne do penzionu, kde bydleli. Samozřejmě se u takového vleku sešla spousta dalších lyžařů, kteří se potřebovali nechat vytáhnout ke svým ubytovacím zařízením. Správa střediska se jim dokonce omluvila, že musejí čekat, a všem donesla kávu, aby jim to čekání zpříjemnila.

    Asi o týden později jsme s přítelkyní lyžovali v Peci pod Sněžkou v Krkonoších a potkala nás obdobná situace – potřebovali jsme se vytáhnout krátkým vlekem nad boudu, kde jsme bydleli, abychom nemuseli šlapat v těžkých botách a s lyžemi na ramenou do kopce. Asi patnáct minut před koncem provozní doby čekal na vlek ještě docela slušný dav, určitě přes padesát lidí. My jsme byli téměř na konci této skupiny. Říkal jsem si, jestli to vůbec stihneme – malý vlek typu „Poma“ nejezdil zrovna nejrychleji. Pár minut před čtvrtou, kdy se mělo končit, bylo před námi ještě asi deset lidí. Přesně ve čtyři vlekař vstup na vlek uzavřel, nechal dojet lidi, pak vlek vypnul a beze slova odešel. Nás deset tedy muselo jít pěšky. O nějakém kafi jsme si mohli samozřejmě nechat jenom zdát.

    Tehdy mě to hodně naštvalo – nikdo přece nechtěl, aby nás vlekař vozil po pracovní době bůhví jak dlouho. Zbývalo nás jen deset a vlek byl poměrně krátký. Kolik by mu to zabralo minut navíc? Patnáct? Nikdo z nás nemá rád přesčasy, ale také se jim dnes téměř nikdo nevyhne. Nebo alespoň stačilo říci něco ve smyslu „Promiňte, mám po pracovní době, za chvíli mi jede poslední autobus…“

    Navíc jsem pár dnů před odjezdem na hory kdesi zaslechl zmínku o tom, jak správci a majitelé horských středisek brečí, že jim každý rok ubývá více a více hostů, protože dají raději přednost lyžování v zahraničí, kde nejsou permanentky zase o tolik dražší, ale lyžařské podmínky nesrovnatelně lepší. Ale ať se potom majitelé nediví, když jsou lidé rozčarování podobným přístupem. A jak jsem se později doslechl, u těchto vlekařů celkem běžným.

    Zdá se, že se hory za poslední desítky let mění. Časům podnikových rekreací, týdenních vánočních či silvestrovských pobytů pomalu zvoní umíráček. Nadšení, kdy lidé jezdily do Krkonoš, Krušných hor či na Šumavu, možná opadává. Možná už to není tolik v kurzu, lidé třeba nacházejí jinou zábavu, do které vkládají ušetřené peníze. Nebo ty peníze zkrátka už našetřit nedokáží.

    Byly také doby, kdy by pro spoustu lidí nemělo cenu jet na hory na méně než dva dny. Vzpomínám si, že když jsem byl mladší, jsem často nevěřícně poslouchal vyprávění babičky, která popisovala, jak jezdila na hory jejich generace. Tehdy se ještě dělalo v sobotu, takže odpoledne nasedli do autobusu a vyrazili z Prahy do Strážného (cca 140 km). Jistě si dovedete představit, jak tam tehdy v těch starých autobusech, bez dnešní rychlostní silnice č. 10 jeli dlouho. Zkrátka večer dorazili do Vrchlabí, poté nesli vše zhruba tři kilometry do kopce, potmě, v hlubokém sněhu, protože nahoru se autobus nedostal. Když dorazili na místo – nevím už, zdali tam měli správce nebo teprve roztápěli kamna – byl jistě čas jít spát. Ráno sjezdovku sjeli tak dvakrát nebo třikrát, protože nebyly žádné vleky a odpoledne už byl zase čas jet domů. Tomu se říká pravé nadšení!

    Možná se k víkendovým pobytům lidé zase vrátí. Nejspíš ale už pojedou na hory svými nablýskanými SUV s náhonem na čtyři kola. Možná vyrazí už v pátek večer, aby si ještě stihli něco dát v horském baru, nebo alespoň v sobotu ráno. Určitě budou mít po ruce veškerý komfort, včetně odvozu bagáže rolbou či skútrem a stále rychlejších vleků.

    Ale možná už na horách nebude za chvíli nikdo, kdo by je ubytoval, či obsloužil…

    Nicméně věřím, že k tomu nedojde. Že lidé stále budou chtít jezdit na ty naše malé české hory, zažít ten pocit, kdy máte před sebou týden volna, stoupáte od parkoviště k chatě, dýcháte ostrý horský vzduch, pozorujete, kterak se svítí v malých okénkách těch pár typických chaloupek, které tu ještě zbyly. Ten pocit, kdy si ráno dáte rohlík s máslem, sýrem a šunkou a přemýšlíte, jestli krásné počasí vydrží a má cenu se vypravit na celý den na běžky nebo se raději držet poblíž na snowboardu nebo na lyžích. To je přeci stále pěkné, ne?


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...