BAR

  • Kategorie: Blog

    Bar. Někdo si představí hospodu, někdo domácí skříňku plnou sympatických lahví. Já si představoval kousek nábytku, který oddělí kuchyň od zbytku místnosti. Nemyslím, že jsem měl vysoké požadavky… Ale kde že! Měl jsem požadavky velmi nízké, ten nejjednodušší typ, spodní část zakryje ledničku a pračku, nad nimi pracovní deska, krátká chromová stojna a horní deska na odkládání skleniček. Návrh jsme v Oresi se sympatickým prodejcem udělali během pár minut, laminátové desky Vám přivezou během pár dní a tuto firmu doporučujeme na montáž… Postup jsem znal, stejným způsobem jsem už objednal kuchyň. Se kterou nebyl žádný problém. Nebyl důvod se čehokoliv obávat. Asi 10 laminátových desek přivezli za pár dní, montážní firmu jsem také objednal bez problémů.
    A pak se něco pokazilo. Nevím přesně, co to bylo, snad osud. Ale na ten já nevěřím, alespoň dosud jsem nevěřil.
    Otevřel jsem dveře, za nimi stál truhlář s poněkud nepřítomným výrazem ve tváři, mám podezření, že v první chvíli měl pocit, že otevírá on mě a hleděl na mě se znuděně nepřátelským výrazem, proč ho obtěžuji.
    „Ano?“ povídám.
    „Mám tady to…stavět…ňákej jako bar…?“ Sdělil mi a ten otazník na konci vyslovil velmi zřetelně.
    „Určitě,“ povídám a snažím se o přátelský tón, „jen pojďte, to jste tu dobře.“
    Hned v předsíni se zarazil znovu při pohledu na ony laminátové desky, ze kterých měl stavět.
    „Co to je?“ zajímal se a já jsem zprvu myslel, že jde o nějaký situační vtip. Zpětně mám ale pocit, že nežertoval.
    „To je materiál na ten bar,“ povídám, usmívaje se.
    „Tohle všechno?“ zeptal se nevěřícně, čímž mě, přiznávám, poněkud zaskočil.
    „Ano, tohle všechno…“
    „Tak moment, mně říkali, že budem dělat bar…“
    Zatvářil jsem se pokud možno nejsouhlasněji, jak jsem dokázal. „Ano, ano, bar, to sedí, tadyhle bude stát, ode zdi asi sem, aby zakryl ledničku a tu malou pračku…“
    „To je kráva…“ skočil mi do řeči.
    „Ne, ne lednička,“ odporoval jsem.
    „Né, Katka je kráva,“ opakoval a já se zeptal, jestli Katka přijde taky.
    „Nee, to je naše operátorka, fakt kráva, mi řekne, že prej bar, na tři hodiny práce. To leda hovno, tohle se musí lepit, to musí na dílnu. Já se na ně vyseru! Končim u nich, tohle dělaj furt, přísahám, já se na ně prostě vy – se – ru, okamžitě…vyseru!“
    Navrhl jsem, jestli by se na ně nemohl vysrat až poté, co postaví ten můj bar.
    „No to musí na dílnu, to se tady nedá udělat, kolik toho je?“ Ukázal jsem neurčitě na složené desky, které začal počítat.
    „Jedna chybí, to jsou bejci.“
    Šli jsme do dodacího listu, následně do smlouvy a ukázalo se, že skutečně ve smlouvě je ještě jedna deska, která na dodacím listě chybí, proto jsme si toho při přebírání materiálu nevšimli.
    „Já se na to vyseru,“ ujistil mě znovu a já jsem už nepochyboval, že tak učiní, když mu najednou začal zvonit telefon.
    „No a tenhle podělanej krám taky hodim do popelnice,“ vytáhnul mobil a jeho tvář pojednou rozzářil úsměv. Spiklenecky na mě mrknul a povídá:
    “Jo táák, tak to né, tohle vezmu rád…ahoj kočičko…“ Napadlo mě, jestli nevolá ona Katka, že by se mohl zeptat, co s těmi lamináty, ale asi to nebyla ona.
    „Takže,“ típnul telefon s vidinou nějakého rande, „ty lamináty musej na dílnu, někoho vám sem pošlu, jo?“ Souhlasil jsem, na výběr nebylo, truhlář obvolal firmu, řidiče, řekl, že chybějící desku vyzvednou sami a že to bude nějakou dobu trvat. Jakou, říci neuměl.
    Vynechám část o tom, kterak jsem další tři týdny čekal na nějaký kontakt, než jsem do firmy znovu volal a slečna operátorka mě ujistila, že na mě určitě nezapomněli, a dvakrát se ujistila, jak že se jmenuji. Mají tolik zakázek! Řekl jsem, že z toho mám radost, slečna ji měla rázem také, jen ji trápilo, kdy se dostanou ke mně. Nedělejte si s tím starosti, vždyť nehoří, říkám, a že s napětím budu čekat na jejich telefon. Za týden u mě firma byla a tentokrát přijeli truhláři dva.
    Víc rukou, víc hlav, půjde jim to jedna báseň, říkám si, truhláři hned nosili nářadí do mého patra. Když už tam měli pět beden, pojal jsem podezření, jestli mají taky ony laminátové desky. Uvědomil jsem si, že se trošku bojím zeptat. Mladší z truhlářů zatím vešel do bytu a rozhlíží se, kde že budou stavět. Ukazuji, vysvětluji s představou, že chci zcela nejjednodušší formu baru, jaká může vůbec existovat. Myslím si to dodnes, popisoval jsem jej s pocitem, že vykládám až trapné samozřejmosti. Nicméně truhlářův výraz by se dal přesto popsat jako velmi soustředěný až zamyšlený. Když jsem domluvil, pokýval hlavou.
    „No…“ povídá, „tak to bude zajímavý.“
    Nevěděl jsem, co že bude přesně zajímavý, ale neodvážil jsem se zeptat, jen jsem vykoktal, jestli mají ona laminátová prkna.
    „Jo jo,“ uklidnil mě, „ty vezem, je tady někde železářství?“
    „Železářství?“ opakoval jsem nelogicky, jako bych čekal, že na podruhé řekne něco jiného, ale otázku zopakoval a vysvětlil, že potřebují úhelníky, že bez nich to nepůjde. Nevymlouval jsem mu to a nasměroval ho na prodejnu Baumax.
    „Jo a kde máte tu chromovou stojnu, ta by tu měla být,“ zeptal se mezi dveřmi.
    „Stojnu?“ opakuji. Pravděpodobně si začínal myslet, že jsem natvrdlý, tak mi vysvětlil, jakou stojnu. Ale tu si přeci odvezl váš kolega i se všemi těmi prkny, odporoval jsem chabě. Musím říct, že ta informace překvapila jeho.
    „Skutečně?“
    „No ano, skutečně…“
    „No to je blbý,“ povídá.
    Tentokrát jsem neodporoval.
    „Odvezl, říkáte, a nevíte, který kolega to byl?“ Nevěděl jsem to. Možná bych ho mohl zkusit nakreslit, navrhl jsem nejistě, ale to truhlář odmítl. „Mám tu ještě jednu z minulé zakázky, tak ji vyzkoušíme…“
    Kupodivu se ukázalo, že je zcela totožná s tou mojí, dokonce i krabice mi byla velmi povědomá, speciálně ta skvrna od kečupu. Truhlář odjel pro úhelníky, druhý, který doposud nemluvil, zatím připravoval prostor na práci. Alespoň tak mu to poradil prvý, když mezi dveřmi řekl:
    „Zatím to připrav, ať můžem vypadnout co nejdřív.“

    Dohodl jsem se zatím s druhým truhlářem, jestli by mi mohli v závěru nějak rozřezat předešlou barovou konstrukci z dřevotřísky, která tam již stála a se kterou jsem kvůli její váze nemohl téměř hnout.
    „V tom nebude problém, šéfe, my ji rozeberem.“
    Za půl hodiny se konečně vrhli do práce i s novými úhelníky, já jsem seděl ve vedlejší místnosti a jen slyšel řezání, bušení a bohužel také útržky jejich rozhovorů. Některé z nich mě příliš neuklidňovaly, nebál bych se říct, že mě spíš znervózňovaly. Speciálně, když v jednu chvíli ztichla elektrická pila a ozvalo se:
    „Ty vole, tys to proříz!“ Nezastírám, trošku jsem ztuhl při představě, co mohl všechno ve vedlejší místnosti proříznout. Truhlář zatím znovu konstatoval, že to teda bude ještě zajímavý. Ale po chvilce se pila ozvala zase, zřejmě se dalo řezat ještě do dalších věcí. Po delší chvíli se zničehonic ozval téměř úzkostný výkřik:
    „Ty vole!!!“ Po dvou vteřinách napjatého ticha (v obou místnostech) truhlář dodal poněkud mnohovýznamné: „Aha.“
    Netroufl jsem se zvednout a jen s hrůzou pokračoval ve své vlastní práci dál, stejně jako oba truhláři.
    „Hele hejbnem s tim, ať můžem vypadnout“ (Už to říkal podruhé, asi skutečně někam pospíchal)

    Starší z obou truhlářů se v mezičase bavil tím, že na kolegu mluvil různými řečmi, i jeho přirozený přízvuk nebyl zcela český, odhadoval jsem jej původem na slovenský, možná východoslovenský. Nicméně mluvil různě, snad španělsky nebo italsky, chvílemi anglicky, nevím, proč to dělal a myslím, že to nevěděl ani jeho kolega, který mu evidentně ani slovo nerozuměl. Občas se ale vrátili i k češtině.

    „Ty hele, to je křivý.“
    „Ale houby, to je křivá podlaha…“
    „No to hovno, ti říkám, to je křivý…“

    Pak něco ve vedlejší místnosti explodovalo. Tedy tak zněl můj první odhad situace. Skleničky se zatřásly, ze stolu spadla krabička od CD. Druhá exploze. Odolal jsem pudu zalézt pod stůl. Třetí. Došlo mi, že nejde o výbuchy, ale o příšerně hlasité rány. To už jsem nevydržel a šel se podívat, co se děje. Chlapi se právě snažili vyhovět mému přání o rozříznutí starého dřevotřískového baru. Jen usoudili, že na místo pily budou lepší dvě palice. Na následujících 5 minut myslím dodnes nezapomněla všechna patra domu, ve kterém bydlím. Někteří sousedi už se od té doby usmívají méně než dříve, jedna paní se na mne nyní dívá poněkud, řekl bych, vyčítavě.
    A pak najednou bar stál. A nebyl křivý. Dokonce se zdálo, že ani nikde proříznutý. Úhelníky na svých místech. Stabilní. Na pohled pěkný. Dodnes stojí a dají se na něj odkládat sklenice, láhve i džbánek s pivem. Kouzlo? Nevím a nepátrám po tom!


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...