Alespoň jednu lež denně pro každého!!

  • Kategorie: Blog

    Lidé ztrácí absolutní upřímnost příchodem do školy. Začínají být součástí systému, který nechce slyšet, jak se věci mají. “Že ta paní je tlustá” nebo “Tady ten pán smrdí”. Objektivně to tak může být, všichni to ví, ale neříkají to nahlas, jen se znechuceně odvrátí a myslí si své. Smějeme se dětské upřímnosti, jakoby šlo o něco legračního a ono to často opravdu legrační je. Ale malé děti většinou jen popisují to, co vidí kolem sebe bez jakýchkoli zábran. Moje sestra už z absolutní upřímnosti také vyrostla. Už je jí osm let a byla první týden ve třetí třídě. Tudíž je “zkažená” systémem. Už to není ta roztomilá holčička, která se mě na pískovišti ptala: “Danuško, a proč nemůžu čůrat do písku jako kočička?“ Dětská naivní a absolutní upřímnost je ale něco, co v nás vzbuzuje pocit roztomilosti, možná se vracíme do dětských let… A moje slavné dvě věty, které jsem pronesla v den svých prvních narozenin, mi máma bude připomínat a smát se nad nimi, snad až do mých šedesátin. 1. věta: “Des Táááápíííínóóóó!!” (volný překlad: „Jdi pryč, Ťapino!“ Tvrdě jsem okřikla našeho psa, když chtěl MŮJ rohlík s máslem). Druhá věta: “Nejsem tupaslik, ty si tupaslik!!” (volný překlad – „Nejsem trpaslík, ty jsi trpaslík!!“ Vždy se ve mně vzbouřila má východní krev, když mi někdo řekl trpaslíku, protože já už měla přece rok!)…


Nedávno hrálo

načítám historii odehraných skladeb...