Všechno je jenom dvakrát – Nad knihou Michala Přibáně

Pokud sledujete nejprestižnější literární cenu Magnesia Litera, neuniklo vám, že se letos do nejužší nominace v kategorii beletrie dostal Michal Přibáň s románem Všechno je jenom dvakrát (nakl. Host, 2016). Michal Přibáň není na literárním poli žádný nováček, jeho jméno ale doposud figurovalo pouze na knihách literatury faktu (např. na odborných dílech týkajících se českého exilu). Nyní, krátce po své padesátce, debutuje jako prozaik, a je to debut neobvykle silný.

Continue reading

Yes anebo Yes?

Jedna věc se v souvislosti s Rock and rollovou Síní slávy stále opakuje. Kapely, které do ní dosud nebyly uvedeny, vesměs tvrdí, že o to nestojí. Pokud se potom přesto skupina do Síně dostane, svůj postoj z drtivé většiny otočí. On je za tím totiž dost veliký business… Co teď udělá s (ne)přátelstvím členů skupiny Yes?

Continue reading

Parkovací zóny, aneb „Parkuj v klidu“. Opravdu?

 

Není dne, abychom ze zpráv z rádia neslyšeli neustále opakované a pro někoho možná už poněkud otravné zprávy o zavádění modrých parkovacích zón na Praze 5 a 6 a později i na Praze 8. Myšlenka zavedení zón pro rezidenty byla možná ušlechtilá a měla obyvatelům příslušné části usnadnit zaparkování svého plechového miláčka. I proto byly možná kvůli zónám vytvořeny webové stránky s příhodným názvem „Parkuj v klidu“. Jenže platíme za něco, na co jsme byli dosud zvyklí, a bohužel nám nejspíš nezajistí, že skutečně v klidu zaparkujeme.

 

Asi není třeba se nijak rozepisovat o tom, že v hlavním městě aut neustále přibývá, což komplikuje dopravu a znesnadňuje parkování. Stejně jako že snahy o regulaci tohoto stavu probíhají už řadu let. Přetížená dopravní situace ve městě není jen bolístkou Prahy, ale trápí řadu dalších evropských měst. Leckde to řeší placeným vjezdem do centra, a kde to jde, rozšiřují parkovací místa. Praha se svými uličkami a hustou zástavbou není jak známo nafukovací. Po tzv. revoluci stoupala kupní síla obyvatelstva, začaly se dovážet ojetiny „zvenku“, časem začalo být běžné, že má leckterá rodina dvě auta. Během těchto let značně vzrostl počet automobilů a hladký průjezd Prahou během všedního dne začal být téměř nemožný.

 

Praha začala řešit parkování pomocí tzv. modrých zón, ve kterých mohou parkovat pouze lidé bydlící v dané oblasti. Ostatní návštěvníci v nich mohou stát maximálně tři hodiny, po zaplacení parkovného pomocí parkovacích hodin. Zbylým zájemcům o parkování slouží tzv. zelené či oranžové zóny, tedy kombinace bezplatného a placeného parkování. Je jich však pochopitelně oproti modrým zónám velmi malé procento. Nově se zavádí tzv. fialové zóny, k těm se ještě dostanu.

 

Tohle všechno jsou známé věci, stejně jako to, že cílem zavedení modrých zón byla (cituji z výše zmíněného webu) „regulace nadbytečné návštěvnické dopravy v přirozených centrech městských částí a v blízkosti tras městské hromadné dopravy, a to zejména v časech, kdy je to zapotřebí.“. To je všechno hezké, ale pak nějak nechápu, proč za to musí rezidenti platit? Jistě, zavedení a údržba něco stojí, ale proč to tedy není financováno návštěvníky z jiných čtvrtí nebo měst pomocí parkovacích hodin?

 

Možná si řeknete, že 600 Kč ročně (povolení pro konkrétní zónu v místě bydliště) není zase tak moc. Je to 50 Kč měsíčně, v podstatě jedna svačina. Ale představme si počet rezidentů v dané městské části a vynásobme si to šesti sty. To už asi dostaneme celkem slušné číslo. K tomu připočítejme tržby z parkovacích hodin. Co všechno se z toho platí? Instalace parkovacích hodin? Namalování modrých pruhů na silnici a instalace doplňkových dopravních značek? Udržování systému kontroly a evidence prodaných oprávnění? Nebo je to spíš jen zase cesta, aby si někdo pod pláštíkem ušlechtilého záměru namastil kapsu a my tak v podstatě platíme za to, abychom mohli i nadále využívat to, na co jsme zvyklí? Tedy zaparkovat auto v rozumné vzdálenosti od domu?

 

Modré zóny jsou už v řadě městských částí a samozřejmě budou přibývat. Podobá se to onomu kameni vhozenému do rybníka. Vlna se šíří do všech stran. Stejné to bylo s modrými zónami. Vznikly v centru města, takže lidé dojíždějící do metropole za prací nebo obyvatelé dojíždějící z okrajové části museli nechávat auta v sousedních částech. Z toho důvodu pak přistoupila k zónám např. Praha 7, takže se příval automobilových návštěvníků zastavil v Praze 8, což zákonitě vedlo k hlasitému reptání v této části a zcela logicky i k pozdějšímu zavedení parkovacích oprávnění (v platnost vstoupí 1. října tohoto roku). Je jasné, kam to povede dál. Ti, kdož byli zvyklí parkovat na Praze 8, budou využívat jejích okrajových částí nebo sousední čtvrtě. Zavedení modrých zón v takové Vinoři nebo možná později i v Brandýse nad Labem asi není příliš vzdálená budoucnost.

 

Dalším argumentem pro zavedení zón je údajné pohodlí při parkování. To ale není tak docela pravda. Z hustě obydlených čtvrtí se už teď ozývají hlasy rezidentů, že ani koupě parkovacího oprávnění jim nezajistí parkování v ulici nebo dokonce v přilehlém okolí. V ulici, ve které bydlím já, zavedli v její větší části nově tzv. fialové zóny. To jsou smíšené zóny, kde mohou parkovat buď rezidenti, nebo návštěvníci po zaplacení poplatku. Obávám se, že vzhledem k tomu, že je hned vedle Katastrální úřad se směšně malým parkovištěm pro návštěvníky a také stanice metra, situace se nijak nezmění. Parkovací místa v ulici zaberou (jako dosud) klienti Katastrálního úřadu a ti, kdož chtějí pokračovat v cestě do centra metrem. Prostě nebudou mít jinou volbu, akorát za ní teď budou platit. Pokud tedy nepřijedu domů někdy večer, kdy už všichni odjedou, nebudu mít šanci zaparkovat a zaplacený poplatek mi tak bude – víte k čemu… Zkrátka není nad to, platit několik stovek ročně, ale i tak přijet z chalupy nebo z práce a nemít kde zaparkovat.

 

Parkovací zóny vždy měly své příznivce i odpůrce. Druhá skupina zahrnovala dodavatele zboží, podnikatele či návštěvníky dané části, kde již byly zóny zavedeny. Některé městské části alespoň přes vánoční svátky modré zóny zrušili. I to už je (například na Praze 2) minulostí. Někteří obyvatelé příslušných částí si stěžovali, že díky přechodnému rušení zón, nemají kde zaparkovat. Přitom právě oni zase vyjíždějí ke svým příbuzným, jak je to o vánočních svátcích obvyklé, a tam jsou nejspíš spokojení, jak v klidu zaparkují, protože tam žádné zóny nejsou. Prostě bludný kruh a Kocourkov v jednom.

 

Dalšími odpůrci jsou radní Středočeského kraje. Argumentují, že Praha překotně zavedla další zóny v době, kdy není v metropoli dostatek záchytných parkovišť nebo integrace pražské a středočeské dopravy. I kdyby si tedy Praha ulevila od „invaze“ mimopražských řidičů, zaplní se auty až dosud klidné příměstské čtvrti nebo k Praze těsně přiléhající vesničky. Není výjimkou, že dnes cestují za prací do hlavního města lidé i ze sto kilometrů vzdálených měst, jako třeba Tábor nebo Liberec. Ti zkrátka někde auto nechat musejí.

 

Asi teď řada lidí namítne, že „přespolní“ přeci nemusí jezdit do práce autem. Něco na tom je. Jenže to by musela v odpovídající míře fungovat meziměstská doprava, která ale nefunguje – jak víme – dostatečně ani náhodou. Řada vlakových i autobusových spojů byla v minulých letech zrušena. Na existujících spojích byly nasezeny často menší autobusy nebo kratší vlaky. Doba mezi jednotlivými spoji se protáhla. To ani nemluvě o cenách jízdného v hromadné dopravě, kdy je známo, že dva lidi v autě stojí cesta stejně jako hromadnou dopravou. Ve třech a více už je to dokonce úspora. O pohodlí auta v kontrastu s přeplněnými prostředky hromadné dopravy ani nemluvě.

 

Na závěr svého (omlouvám se, že trochu delšího) zamyšlení tedy shrnu, že modré zóny mají zabránit přeplnění metropole mimopražskými řidiči a usnadnit parkování obyvatelům příslušných městských částí. Problém je, že rezidenti platí za něco, co až dosud mohli používat, přičemž nikde není zaručeno, že jim například v hustě obydlených oblastech placená zóna místo k parkování zajistí. Leckde zavádí smíšené zóny, kde rezidentům budou stejně zabírat místa ti, co si parkování zaplatí. Náklady na zřízení parkovacích zón by neměli platit rezidenti, ale návštěvníci. Jinak to totiž vypadá, že jde jen o další způsob, jak dostat z lidí peníze.

 

V zajetí démonů 2: v zajetí prvního dílu?

 

Bojíte se rádi? Jste fanoušky hororů odehrávajících se ve starém domě? Necháváte se rádi strašit podivnými zvuky a tajemnými hlasy? Nebo tajemnou postavou, která se ve ztichlém domě zjevuje uprostřed noci? Pokud jste na všechny otázky odpověděli ano, bude tohle film pro Vás. Pokud jste se před pár lety báli při filmu V zajetí démonů, tak vězte, že je tu jeho pokračování. Je jen otázkou, jestli se i tentokrát budete bát stejně…

 

Sedmdesátá léta. Manželé Ed a Lorraine Warrenovi jsou coby „vyšetřovatelé paranormálních jevů“ přizváni do domu, kde podle jejich majitelů straší. Při spiritistické seanci se Lorraine jakoby od skupiny odpoutá. Vidí nejen ostatní členy skupinky, ale i sama sebe. Cosi ji však vede do temného sklepení domu, kde uvidí výjev, který ji (navzdory všemu, co dosud prožila) opravdu vyděsí. Po tomto zážitku Lorraine naléhá na manžela, aby s podobnými seancemi, při kterých se snaží pomoci lidem, kteří ve svém domě viděli duchy, nebo byly svědky děsivých úkazů, skončili. To však ještě netuší, že něco daleko horšího na ně čeká za oceánem, v Londýně.

 

Na tamějším předměstí Enfieldu žije v nuzném řadovém domku Peggy Hodgsonová sama se čtyřmi dětmi – dvěma staršími dcerami a dvěma mladšími syny. V plesnivém chátrajícím domku mají často k jídlu pouze pár sušenek, otec dětí se dávno odstěhoval a odmítá na ně platit. Jedné noci zaslechne mladší dcera Janet v domě podivné zvuky. K smrti jí vyděsí hlas, který zakřičí „Tohle je můj dům!“. Série stále hrůznějších, těžko vysvětlitelných a hlavně pro okolí těžko uvěřitelnějších jevů se stupňuje. Když se vyděšená rodina stává obětí „mediálního cirkusu“, přemluví Ed (Patrick Wilson), sledující celou kauzu v televizi, Lorraine (Vera Farmiga), aby se do Anglie vydali a rodině pomohli…

 

Když v roce 2013 natočil režisér malajského původu James Wan první díl, byl to veliký úspěch. Film s relativně nízkým rozpočtem 20 miliónů dolarů v kinech vydělal jen v USA 137 miliónů, celosvětově pak 318 miliónů. Mluvilo se o návratu k tradičním „lekačkám“, poctivě budovanému napětí, které se obejde bez krvavých a počítačových efektů. Uvedení v kině mi uteklo, a tak když film vyšel na DVD, sledoval jsem ho jedné noci na notebooku a se sluchátky na uších. I když jsem už viděl řadu hororů, tady jsem opravdu několikrát leknutím nadskočil. Napětí v některých scénách bylo téměř nesnesitelné, a i když jsem často věděl, že něco přijde, stejně jsem se leknutí neubránil.

 

O rok později natočil režisér John R. Leonetti „prequel“ (příběh natočený následně, ale chronologicky se odehrávající před prvním příběhem) s názvem Annabelle, který využil motivu tajemné panenky, která byla vidět na konci filmu V zajetí démonů ve sbírce Eda Warrena, přičemž byla uložena v dobře uzamčené skříňce s varováním, aby ji nikdo neotevíral. Annabelle se však tak trochu vezla na úspěchu „Démonů“, nic nového nepřinesla a ve srovnání se svým předchůdcem příliš úspěšná nebyla. Rozpočet sice měla třikrát menší, nicméně v amerických kinech tvůrcům vydělala pouze dvě třetiny toho, co „Démoni“. Hodnocení diváků dopadlo ještě hůře, u nás i ve světě (IMDb.com) se dostalo sotva nad 50 %, zatímco u Wanova filmu se pohybovalo od 75 do 81 %.

 

O to více jsem se těšil do kina na pokračování příběhu Eda a Lorraine Warrenových, zvlášť když na režisérskou stoličku usedl opět James Wan, který už před „Démony“ proslul úspěšnými horory Saw: Hra o přežití nebo dvěma díky Insidious. Wanův nový snímek je více než o dvacet minut delší než „jednička“, a tak se nabízí úvaha, jestli pokračování přinese větší porci hrůzy, nebo naopak nudy vyplývající z možného faktu, že jde pouze o odvar prvního dílu.

 

To je samozřejmě kámen úrazu všech pokračování. Je ale řada filmů nebo i televizních seriálů, které jsou s každým pokračováním, resp. sérií povedenější a přinesou něco nového. Jsou zkrátka větší, lepší, rychlejší… Ale může to fungovat u filmu, který si po teenagerovských „vyvražďovačkách“ typu Vřískot nebo Tajemství loňského léta zakládá na starých dobrých hororech typu „Amityville“ a především na překvapení?

 

I když sám nemám příliš rád srovnávání filmu s předchozími díly, tady se tomu nelze ubránit. Nutno konstatovat to, co je zřejmé u řady pokračování – záleží, zdali jste předchozí film či filmy viděli nebo jdete na podobný typ snímku poprvé. Ve srovnání s „jedničkou“ tady bohužel „lekačky“ už tak nefungují. Ve většině scén už tušíme, co přijde. Je tu sice pár povedených momentů překvapení, ale problém je, že pokud jsme viděli první díl, většinu z nich už čekáme a víme, kdy přijdou. Stačí záběr na vyděšenou postavu, která se postupně uklidňuje, když vidí, že v místnosti nikdo není a nejednou – BAF! Ale tohle všechno už tu bylo. Navíc ani v odlehčujících a v podstatě „vyplňujících“ scénách nejsme obohaceni ničím novým. Tedy snad až na přesun děje do Anglie.

 

Je však diskutabilní, zda zrovna tohle filmu prospělo či uškodilo. Strašidelné domy plné duchů, kteří v domě zůstali po nějaké dávné tragédii, jsou především doménou Spojených států, kde už tyto typy hororů mají dlouhou tradici. Jde o osamělá velká sídla, kde rodina bývá většinou odříznutá od okolní civilizace a tedy jakékoliv pomoci. Tady však Peggy se svými dětmi bydlí v relativně klidné čtvrti na konci ulice. Opravdu by byla rodina jen odkázána sama na sebe?

 

Vnitřek domu je sice pořádně ošuntělý, ale jinak plní stejnou úlohu, jako v příbězích posazených do USA – je tu nezbytné vrzající schodiště, samostatné dětské pokoje, tajemná minulost domu, ponuré sklepy, které by mohly rovnou sloužit jako kulisy pro peklo. Přesazením děje do zchátralého domku navíc vznikla řada nelogičností – dveře jsou tu najednou pevnější než ve švýcarské bance, záclona visící na konzole udrží dospělého člověka i s dítětem, v domě řádí ječící démon, hrůzou křičí celá rodina, všechno se bortí a padá, ale v záběru na ulici vidíme, jak je klidná a tichá. Bez jediného živáčka. V úvodu filmu je titulkem (stejně jako v prvním dílu) avizováno, že jde o příběh podle skutečné události. I když jsou Ed a Lorraine reálnými postavami –asi nikdo moc neuvěří, že se tento příběh opravdu stal. Navíc podobným titulkem mystifikovali diváky tvůrci filmu (a později i seriálu) Fargo. Právě klidná ulice, která je v několika záběrech vidět, může signalizovat buď nedomyšlenost scénáře, nebo dokonce může poukazovat i na to, že všechno mohl být jen výplod fantazie, výmysl zúčastněných osob. Tedy pokud se chceme vůbec zaobírat tvrzením, že se tohle opravdu stalo.

 

Zajímavý posun oproti „americkým příběhům“ je v tom, že zde nefunguje žádná mužská hlava rodiny. Tu později zastupuje Ed Warren, zejména ve scénách, kdy nejenže opraví lecos rozbitého v domě, ale když se ji pak snaží chránit s nasazením vlastního života.

 

Ve „dvojce“ se setkáme se stejnými představiteli Eda a Lorraine. S tradičním sympaťákem Patrickem Wilsonem (seriál Fargo II) a stále krásnou, i když většinu času s usouženým výrazem chodící, Verou Farmiga (Lítám v tom, Batesův motel). V dalších rolích uvidíme třeba Frances O’Connor (A.I. Umělá inteligence, Jak je důležité míti Filipa), ale většinu pozornosti na sebe strhává talentovaná Madison Wolfe. Tahle malá, v reálném životě dlouhovlasá blonďatá slečna, už má za sebou na svůj věk celkem bohaté herecké zkušenosti. Kromě jiného si zahrála dceru Woodyho Harrelsona v úspěšné první řadě seriálu Temný případ. Tady se těžké role „nechtěného média“ zhostila velmi dobře a troufám si tvrdit, že o ní ještě hodně uslyšíme.

 

S koncem filmu se pak dostavují hluchá místa, jakoby se tápalo kudy kam. V zajetí démonů 2 tak bohužel potvrzuje bolístku většiny pokračování – je to zbytečně natažené, těží se opět z úspěchu prvního dílu, aniž by se pokračování něčím obohatilo. Nezachrání to ani přesun do Londýna nebo sociální podtón živořící matky se čtyřmi dětmi, žijící na pokraji chudoby. Jediná zajímavá scéna „visení na zácloně“ to – obávám se – nezachrání. Ale pokud tohle bude Váš první horor tohoto typu, bát se určitě budete a „užijete si ho“ tím pádem jak se patří.

 

Na konci filmu pak vidíme, jak Ed ukládá do své sbírky dětskou „promítací skříňku“ z domu Hodgsonových (podobně jako v prvním dílu zmíněnou panenku Annabelle), takže je možné, že se brzy dočkáme dalšího prequelu s touto „hračkou“.

 
 

The Conjuring 2: The Enfield Poltergeist
USA 2016
Česká premiéra: 9. 6. 2016
Režie: James Wan
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Frances O’Connor, Maria Doyle Kennedy, Sterling Jerins, Simon McBurney, Robin Atkin Downes, Javier Botet, Madison Wolfe, Shannon Kook, Steve Coulter, Abhi Sinha, Simon Delaney

 

Délka: 134 minut
Mluveno anglicky (české titulky)

 

Oficiální česká stránka filmu: http://www.vzajetidemonu2-film.cz/
Oficiální stránka: http://www.theconjuring2.com/

 

Jiří Suchý – Starý zmatený pán, anebo…

Má ještě Jiří Suchý co dát současnému uměleckému světu, nebo by měl raději odejít do důchodu? Zamyšlení vzniklé v reakci na článek Vojtěcha Varyše z Mladé fronty, který principála divadla Semafor označil za starého zmateného pána, jehož stát zbytečně vydržuje grantovou penzí.

Continue reading